Komentáře k článku: Životní otázka
lvice: Jsi vtipná *vtip*
Ne, nad tímhle jsem fakt nikdy nepřemýšlela. Ani když mi bylo 18 a když jsem věřila, že jednou najdu lásku na celý život a budu se mít dobře.
atraktivnistrasilka: To teď slýchám často. *smich*
Ještě štěstí, že je mi to teď tak nějak jedno. Tucet koček to jistí...
hroznetajne: *smich* *smich*
Já spíš přemýšlím, jestli vůbec někde nějaký JE. Protože kecům typu "každý někde máme ideální druhou polovičku" rok od roku přestávám věřit :D.
atraktivnistrasilka: Nad tím přemýšlím taky, ale to je ta nevtipná část. Ale pro jistotu tomu právě nevěřím, abych za třicet let nebyla zklamaná. Jak říkám... čičiny to jistí. Tragikomedie. Vím vím. :-D
boudicca: Naši jsou od sebe 9 let. Vždycky mě hrozně bavila představa, že mamka ještě "tahala kačera", zatímco taťka už vesele randil se slečnama. *smich*
atraktivnistrasilka: Moje máma teď asi pět let byla s někým o 11 let starším - bylo to o to zábavnější, že to byl její bývalý mistr u učňáku - někdejší idol všech učnic. *smich*
tlapka: Vzhledem k tomu, že to má být hodinový manžel (hmmm, to zní taky zvláštně v této souvislosti), tak může dělat prakticky cokoli. *smich*
já nad tím kdysi opakovaně přemýšlela. Ale co mám Toma, nemůžu, asi by se urazil. *smich*
atraktivnistrasilka: Jo, hodinový manžel zní v této souvislosti opravdu úžasně a najednou jsem nějaká ohromně klidnější. *haha*
Tak jsem ráda, že nejsem jediná. Já teda svýho hodinovýho manžela pravděpodobně zatím asi ani nikdy nepotkala (a bůhví jestli potkám), takže si ten luxus přemýšlení ještě můžu dovolit. *smich*
zlomenymec: No mě nikdy moc nezajímalo co zrovna dělá, ale kde sakra je a kde ji jako mám potkat a jak ji poznat?? :D
atraktivnistrasilka: Mám vážnou obavu, že na to ti návod nikdo nedá. Dokonce ani Google Strašilka ne.
myfantasyworld: Nad tímhle jsem nepřemýšlela, i když jsem hodně někoho chtěla, nějak mě takové věci nenapadly. :D
A teď už nad tím nepřemýšlím, protože chlapa neřeším. :D :D Prej mě to přejde, říkají všichni. A co když já nechci, aby mě to přešlo, trvá to rok a zatím to nepřešlo. :D
atraktivnistrasilka: To chápu. Já mám třeba okolo sebe hafo zadanejch holek, co zaboha nedokážou pochopit, že můj život nedefinuje to, jestli někoho mám nebo nemám. Jedna moje hodně dobrá kamarádka ještě nedávno pořád brečela, že je sama (je jí 18, stejně jako mně) - ejhle, minulý týden šla na rande a vypadá to slibně. A už začaly lítat rady: „Možná kdybys víc chodila mezi lidi, tak nejsi sama!“ nebo „Zkus taky Tinder!“ a úplně nejlépe „Tak zkus zhubnout!“ (kdybych měla hubnout, tak už bych se dostala na spodní hranici zdravého BMI)
Ovšem že jsou její rady naprosto nevyžádané a že jsem já sama ráda že jsem ráda, to už je všem jedno. Prostě jsem sama a jsem divná. Šmitec! Naštěstí nepatřím mezi ta děvčata, která když jsou měsíc nebo dva sama, pláčou doma do polštáře a mají dojem, že svět se přestal točit. Protože ten můj se naštěstí ani po necelých devatenácti letech točit nepřestal a nemám dojem, že by k tomu cokoli směřovalo.
Mám pocit, že bych mohla něco marnit? Ano, mám ten pocit. Mám na nějaký vztah nebo cokoli co by tomu bylo podobné energii? Ne, nemám energii ani na sebe. Ta „potřeba“ asi dřív nebo později přijde na každého, ale pokud tam není, pak nemá cenu cokoli na sílu lámat přes koleno. A myslím, že ze mě ten nezájem asi nějak vyzařuje, protože jsem v poslední době opravdu nezaznamenala, že by si o mě chtěl někdo byť jen opřít kolo. Nemyslím, že bych byla nějaká extrémně ošklivá (i když „hezká“ by v mém případě určitě bylo taky poněkud nadsazené), takže podvědomě vysílám nepřátelské signály, nebo co. :-D Chtěla jsem tím jenom říct, že je nesmysl začínat si někde něco jen proto, že „by to tak být mělo“, aby se ostatní blbě nedívali, když to necítíš. Jenže já mám tendence se na tohle téma tak rozvášnit, už asi dva roky (!!) do mě rodina hučí horem dolem (babička: „Ty někoho máš, ale zamlčuješ ho, protože se za nás stydíš, jinak to neni možný!“).
myfantasyworld: Jojo najednou jsou ty lidi pak chytrý a radí ti, co děláš špatně. :D
Jo právě ono jde na to, jestli fakt máš potřebu vztahu nebo ne. Já jsem tu potřebu měla a nedopadlo to dobře, hlavně, jak by taky mohlo, když jsem nebyla spokojená sama, tak jak bych mohla být spokojená jen kvůli tomu, že mám chlapa. To je nesmysl, který jsem pochopila až časem. Že spokojená můžu být i bez chlapa, ale hlavně, že ta spokojenost závisí jen na mě. :)
Já ti přesně rozumím, protože já mám to samé, já teď právě pořád říkám, jak nikoho nechci a vnitřně prostě chlapa odmítám a mám pocit, že oni to ti chlapi cítí, že prostě nikoho nechci a proto si mě nikdo nevšímá. :D Nebo se jim třeba nelíbím, nevím. :D Ale prostě stejně si myslím, že to bude hlavně tím vysíláním signálů.
Mě taky kolikrát lidi říkají, že si někoho najdu a že to přijde, jenže já pořád říkám a třeba ne, že prostě nemusí to tak být a řekla jsem, že prostě tomu nechávám volný průběh, buď se někdo objeví nebo neobjeví.
To máš na nic, že do tebe takhle hučí rodina. Já jsem ráda, že to nikdo u mě moc neřeší, když už se k tomu někdo vyjadřuje, tak spíše sourozenci, než rodiče, překvapivě. :D :D
radus: To je super!!!
Ehm, je to věkem... Ale já mám teď velmi podobnou otázku akorát retrospektivně. Včera jsem řešila s kamarádkou: Kdyby nám někdo před 10 - 15 lety řekl, že ty si vezmeš toho, koho já od 15 milovala a já budu stavět dům s tím, kterého jsi tajně milovala ty (a on to až do teď netušil)... Jo, i takové věci se dějí.
Takže vlastně na tvou otázku odpovídám, že to tak fakt je... Nejspíš teď někde je a ještě vůbec netuší, že ti jednoho dne vstoupí do života. Ten někdo, kdo míchá naše karty (osud, bůh, vyšší princip) se musí královsky bavit.
atraktivnistrasilka: Už docela dlouho si dělám legraci, že ať to je kdo chce, tak ho už teď lituju. I když mi je ta představa asi stejně blízká jako to, že někdy na vlastní oči uvidím živého duhového jednorožce. *smich* No jo, cesty osudu jsou spletité. Kdyby se moje babička tehdy dostala na vysokou školu, nepotkala by dědu, a kdyby druhá babička neměla za prvního manžela blbce co jí vyhodil na ulici, tak se moje máma nikdy nenarodila, protože by nepotkala toho mého dědu (kterého jsem ale nikdy nepoznala). Obě dvě babičky to měly v životě celkem na draka, každá jinak, ale svým způsobem obě. Taky nevím, jak by se před padesáti a šedesáti lety tvářily, kdyby jim to někdo líčil...
cayenne®blbne.cz: Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela a rozhodně by mě napadlo to, co je v tom statusu. Už jenom proto, že si můžu být 100% jistá, že zrovna tohle fakt nedělá.
O svatbě kvůli změně příjmení taky přemýšlím. Zbavila bych se hejna háčků a čárek, které spolehlivě vyděsí každého cizince. A můj drahý má zrovna takové krátké a jednoduché příjmení... jenže nesdílí můj smysl pro praktičnost :D
To ovšem neznamená, že by bylo špatné se podobnými úvahami zabývat. Zpětně to pak třeba můžeš porovnávat a vyhodnotit, nakolik ses v úvahách přiblížila skutečnosti :)
atraktivnistrasilka: Já mám se jménem zase opačný problém. Pro Čechy je to hrozné, příšerné. Ne že by bylo těžké na výslovnost, třeba jako některá německá jména pro ty, kteří němčinu úplně ne-e, ale než člověk vysvětlí, jak se to píše, v lepším případě vyslovuje... eee. Zas je fakt, že v zahraničí na mě tak blbě nekoukají, ale nevím, jestli mě to úplně uklidňuje. Já ještě pořád žiju tady. :-D Na druhou stranu, bůhví co si vezmu (jestli vůbec něco), takže se své jméno stále učím mít ráda. :-D
Jasně, rozhodně to není špatné, přesně takhle vznikají veselé rodinné historky. „Víš, dítě, to mi takhle bylo osmnáct, a přemýšlela jsem, jestli mi tvůj tatínek, kterého jsem tou dobou ještě neznala, někde nezahybá...“ :-D