A je to tu...

Je asi tak čtyřiadvacet hodin předtím, než mě začnou přepadat záchvaty paniky (důvod1 a důvod2). A dokud jsem ještě schopná dejchat, koukat a dělat si z toho srandu, proč toho nevyužít, že? Ostatně, kdo ví, jak budu vypadat zítra.

Hned na začátek:

1. Ptáte-li se, jestli už vím odkud jedu, má odpověď je ano i ne. Název nádraží zmíněn byl, ale vzhledem k tomu, že je to nádraží jako kráva a bližší informace nemám, bude zítřejší večer velice zajímavý, plný ještě zajímavějších zmatků. Jestli o mně něco potřebujete vědět, pak je to to, že musím mít předem vše zorganizováno. A jak neznám podrobnosti včas, z čehož vyplyne, že se děje jeden zmatek za druhým, je zle.
2. Ptáte-li se, jestli už vím v kolik jedu, má odpověď je ne.
   Ano, opravdu v předvečer svého odjezdu do Tramtárie nevím zdaleka ani přibližnou hodinu. Respektive:

• Profesorka č. 1: "Pojede se mezi osmou a devátou hodinou večer."
• Profesorka č. 2: "Myslím, že mezi devátou a desátou to bude akorát."
• Profesorka č. 3: "Viděla bych to mezi desátou a jedenáctou večer."

To jenom kdyby vás zajímalo, jak naše škola organizuje velké akce.

Ony to ani nemusejí být vyloženě velké akce. Ono bohatě stačí, když v jedné jediné učebně probíhá výměna oken. Viz dneska:
Hodina jazyka německého, skupina AJ2 se přesouvá do bývalé učebny dějepisu. No, přesouvá - měla by se přesouvat, kdyby zástupkyně neměla v suplování a výměnách hokej. Do učebny číslo dvanáct se přesunuli druháci. Nemáme kam jít. Hledáme němčinářku, ale ta se vykecává ve své třídě. Na vteřinu se jdeme zeptat spolužáků, jestli něco neví o nějakém pospojování nebo výměně, ale nikdo nic. Když se vracíme, němčinářka je v tahu. Nezvěstná.
Po zazvonění stojíme na chodbě jako pár janků. Sledujeme opožděnější spolužáky, jak zacházejí do obsazené třídy a následně z ní s křikem vybíhají. Nemáme kam jít! Po krátkém ohledání zjištujeme, že ani jedna učebna není oficiálně volná. Chceme si demonstrativně sednout na chodbu a rozložit bichli Sprechen Sie Deutsch přímo tam, aby vedení školy vidělo plody svého lenivění v kanceláři u kafe, ale přesně ve chvíli, kdy se náš dokonalý plán chystáme zrealizovat, to přijde. Němčinářka vybíhá z kabinetu a okamžitě nás vede kamsi do tajemné komnaty naší školy, aby nás umlčela. V komnatě ale někdo je, tudíž nemůžeme být odstraněni.
Tak třeba příště.
Nakonec ale učebnu nacházíme, a já celou cestu kvičím, že už mě to nebaví. Když procházíme kolem školního vchodu, který je dokořán otevřený, na krátký okamžik mě něco zahřeje u srdce. Je úniku. Nakonec se ale rozplyne i tato nepatrná naděje. Následuji dav. Němčina bude.

Právě v tom okamžiku mě ale něco napadlo. Když jsem si na první hodině němčiny hledala způsoby, jak snadno a rychle spáchat sebevraždu (to já pokaždé, když máme němčinu v počítačích), našla jsem jich pár, které se mi zalíbily. A aby to nevypadalo, že jako nic nedělám a že se vůbec nesnažím, že si furt jen stěžuju a vůbec se tomu Štrasburku nepokouším vyvarovat, tak hleďte.

Našla jsem jednu supa stránku, kde máte rozepsané způsoby sebevraždy a jejich spolehlivost. Po tom, co mi od Štrasburku nepomohl ani řízek s bramborovým salátem z bufetu U Modrého lišáka Drtíka (ač jsem byla plna očekávání), uznala jsem, že budu muset zapátrat jinde.
A tak jsem vypíchla pár nejzajímavějších způsobů, jak to člověk může ukončit.

#1 Šok elektrickým proudem
Tady je potřeba říct, že samo o sobě to vůbec zajímavé není, ale když poznáte, zač je toho naše domácnost loket, všechno vám dojde. Tenhle byt totiž už několik let neviděl chlapa. Ve vypínači v předsíni už to několik týdnů pěkně hučí. Má maminka se mi dlouhou dobu snažila namluvit, že to není vypínačem ale žárovkou, ale nakonec uznala, že to v tom vypínači hučí fakt dost, a už to neukecá. Tak čekám, kdy mě to praští. Ostatně, já už bych měla praxi - zrovna včera mě praštila zásuvka, když jsem zapojovala počítač. Klady a zápory to asi nemá. Prostě vás to praští. Nebo nepraští.

#2 Skákání pod vlak
Prostě na Ivetu. Potřebujeme jen trať (tři kilometry daleko, ale měla bych) a rychlé vlaky... Rychlé vlaky. Zde záleží na rychlosti, a vážně se nedá říct, že by ty naše okrajovoprahové motoráčky byly kdovíjak rychlé. A ani tak nemáte nic jistýho. Taková hazardérka zas nejsem. Dál.

#3 Přesvědčit někoho aby vás zabil
Zajímavý způsob. Ani s tím nemáte tolik práce, takže je to relativně i pohodlné. Problém nastává až když zjistíte, že máte kamarády jako jsou ti moji.
Já: "Zabij mě, prosím."
Kamarád: "Ty v tom Štrasburku na samou propagandu umřeš sama. Nebo v efjedničce, tam vás třeba zabije nějakej barevnej."
Já: "Ale já nechci umřít v efjedničce. Já chci umřít důstojně."
Kamarád: "Ale aspoň budeš slavná."
Já: "Ale já nechci bejt slavná. Já chci umřít na nějakou normální vraždu."
Kamarád: "Jo věděla jsi, že ty pokoje tam jsou velký jako tři naše lavice přisunutý k sobě? To bude dobrá rakev."
(autentický přepis)

#4 Nechat se odvést na vojnu
Dóóóbře...

 #5 Třetí světová válka
Po tomhle bodu už mě nepřekvapí nic. Ano, i toto tam bylo na výběr. Popis zní:
"Všechno co musíte udělat je začít třetí světovou válku. Zaútočte na ICBM, Čínu, Rusko. Výhodou je, že s sebou vezmete také všechny ostatní. Problém je, že lidí s potřebným přístupem je velmi málo."
Takže když nejste prezident a ze dne na den nemůžete rozpoutat třetí světovou, máte smolíčka.

#6 Mrtvice
Děkuju za radu. Budu se ze všech sil snažit.

#7 Tužky do nosu a narazit na stůl
Kdyby naše němčinářka, bůh chraň, googlila, čemu jsem se celou její hodinu smála, tady má odpověď.

#8 Smrt sexuálním vyčerpáním
Já určitě. To už je pravděpodobnější, že Říp je vlastně zamaskovaná atomová bomba, a až se ráno probudím, z okna místo kopečku uvidim atomovej hřib.

Rady nad zlato to jsou, co si budeme povídat. Vynechala jsem takové ty které dají rozum, třeba si způsobit syndrom získané imunodeficience (AIDS), nechat se sežrat za živa, nechat se spálit při návratu do atmosféry... Prostě takový ty věci, co by napadly každýho, ale byli byste moc mainstream obyč, kdybyste to udělali právě takhle. Však víte.

No hlavně, že jsme dnes dostali papírek s poučkami, co dělat, když se ztratíte na horách.
Jedeme do Štrasburku.
Nejedeme na hory.
Nikdo mi nepomůže, když budu volat 156.
Je to ve Francii.
Ve Francii se nevolá 156.
Ve Francii se volá 17.
A když si někdo dá tužky do nosu a hlavou narazí na stůl, volá se 15.
A když barevnej vybombí efjedničku, nevolá se, kromě pohřebáků, už nic. Ale jinak 18.

Co na tom že nevím, kam mám kdy přijít. Hlavní informace přeci je, že až se ztratím v lese, mám na stromech nechávat značky se svým jménem, kontaktem a popisem, co přesně hodlám dělat a kam mířím.

Konečně jsem to pochopila. Konečně vím. Vím, že nic nevím.