Letos jsem si poprvé vyběhla.
Co bydlím v Komořanech, běhání jsem moc nedala. Ne snad kvůli lenosti (i když z části to s tím souvisí), ale sešlo se docela dost věcí, o kterých jsem asi nikdy úplně nenapsala. Krátce tedy shrnu:
V Komořanech bydlím od konce září. V září jsem také nastoupila do nové práce, ale úvazky se mi podařilo složit velmi nešťastně. Zatímco v jedné práci jsem dělala dvě odpolední týdně, v druhé jen jednu, ale dohromady mi to stejně dalo třikrát týdně od půl třetí do osmi (reálně tak do devíti, protože úklid), což bylo, jak jsem velmi brzy zjistila, dost k ničemu. Dopoledne jste se otáčeli, aby bylo navařeno a pouklízeno, a zároveň jste se snažili co nejvíc vyspat, protože jste věděli, že budete v zápřahu až do večera. V nekompromisním zápřahu, neb jak jsem brzy zjistila, je rozdíl mezi tím, jestli ráno pracujete a večer máte normální povinnosti, nebo jestli pracujete až večer a všechno ostatní musíte nahnat dopoledne. Inu, člověk si na určité věci musí přijít, a těch pár měsíců se přežít dalo. Nicméně to mělo negativní vliv na celou moji životosprávu - vaření nebylo tak kvalitní, čas na cvičení nebyl. Takže ani na běh.
Což je pro moje tělo strašně špatně. V práci nemám reálně možnost si nějak udělat pohodlí, hlavně zádům - aspoň tři čtvrtě hodiny se kroutíte nad pacientem, zbytek času je potřeba uklízet a zapisovat do karty. Na to si nestěžuji (moje pracovní doba je oproti standardní pracovní době kratší - kolem 5,5 až 6 hodin), ale je to bohužel fakt hustý na záda. Doporučuje se sice mezi pacienty cvičit (na to existují reálné zubařské cviky), ale když nemáte čas, tak se prostě šest hodin kroutíte a lítáte po ordinaci jako pometlo, abyste pak domů přišli rozlámaní.
Doma necvičím, protože jsem se dostala do jakéhosi kolotoče vstát - uvařit - poklidit - hodit do sebe jídlo - letět do práce - pracovat - hodinu se kodrcat domů páč to nejede - hodit do sebe večeři - spát. Při nejlepší vůli jsem si nenašla pravidelný čas na cvičení. Ani na běhání. A když už čas byl, tak večer, a to je na nic, protože večer je všude tady tma, včetně stezky kolem Vltavy (!!!), protože není osvětlená. Les taky ne. Nic moc, nic moc. Takže ne, že bych nechodila běhat, ale nebylo to vůbec pravidelné a ani nestálo za to o tom psát.
To vše mi od pondělka naštěstí končí. Můj pracovní (a tím i denní) rozvrh bude daleko vstřícnější, takže budeme míň trpět všichni. Já, Mikyn ("Já tě vůbec nevidim!") i moje záda. Tedy za předpokladu, že se sebou reálně začnu něco dělat.
Druhá věc, pěkně nepříjemná věc, je long covid, že kterého se škrábu ještě teď. Čich mám pořád špatný, spoustu věcí buď necítím vůbec nebo velmi zkresleně, i když se to teď během prosince začalo docela lepšit. Horší je to s dechem a výdrží, docela dlouho to bylo echt na draka. Po covidu jsem zatím nikdy nebyla schopná uběhnout víc než 5 kilometrů na jeden zátah (což předtím nebyl problém).
Takže podtrženo sečteno, za minulý rok jsem vlivem strašně moc faktorů včetně svojí lenosti přibrala asi 6 kilo. Což je na mojí postavě fakt vidět, já jsem astenik a tuk se mi hromadí v podstatě výhradně na bocích. Jsem v bodě, kdy jsem se přestala cítit dobře, a taky v bodě, kdy už volá o pomoc moje tělo celkově. Jakože, obleču pořád stejné kalhoty a Mikyn tvrdí, že na mně nic nevidí, ale já to na sobě vidím, cítím, ale hlavně mě bolej záda a začaly se mi dělat křečáky. :-D Přesně řečeno jeden křečák, ale už jsem si řekla kua Strašilko, seber se, chce to pravidelnost!
Holt když si vyberete dobrou práci, musíte se o sebe umět starat, což já očividně neumím. :-D Mikyn je na tom momentálně dost podobně, ale ten má zas problém s délkou práce, a i když si během pracovní doby oddechnout a protáhnout může, nedělá to, pacholek. Takže tedy vymyslel novoroční 500 km challenge, tedy že v tomto roce musíme uběhnout celkem 500 km.
500 kilometrů reálně není moc. Kdybych každý den uběhla 1,5 km, s přehledem bych to splnila. No, 1,5 kilometrů denně určitě neuběhnu, ale dvakrát týdně šest bych třeba mohla, takže myslím, že to nebude zase až takový problém. Bude to ale jistě vyžadovat dávku sebekázně, což je asi to, oč tu jde primárně. Být tlačena k nějakému pohybu, aby se mi nezhoršoval varix, abych vybila nějakou tu energii, abych něco málo spálila a nahnala fyzičku.
Ještě jsem teda nevymyslela trest, to je pravda, takže kdybyste měl někdo nějaký tip, jak se potrestat, pokud za rok zjistím, že jsem 500 km neuběhla, sem s ním. Já myslím, že největší trest bude vědomí, že jsem lemra, ale víte jak. Chce to něco děsně bolestivýho. Co mě dvakrát tejdně donutí zvednout prdel a jít na šestikilometrovou cestu.
Tak jako včera, třeba!
Včera bylo jaro. Já jsem zmrzlina, ale neměla jsem problém jít běhat bez bundy, protože bylo asi dvanáct stupňů. Byl to docela mindfuck, jdete na novoroční běh a jste oblečení jako by byl nějaký chladný letní večer. A on leden odpoledne.
Bylo vidět, že jsme si teplotního výkyvu nevšimli jen my. Stezka podél Vltavy byla dost přeplněná. To byl samý cyklista a bruslař a kolega běžec, že měl člověk pochyby, zda se vydal běhat na správné místo.
Protože ale už něco odběháno máme, bezostyšně jsme vyklusali vpřed a běželi kamsi na Zbraslav. Pauziček jsme si dali docela málo, neb jsme jaksi necítili potřebu - stezka kolem Vltavy je rovná, stoupání ani klesání tam moc nenajdete, běh je jednoduchý. Jediná nevýhoda je asfalt, tedy dopady na tvrdé - obyčejně se dá běhat i na souběžně vedoucí cestě přímo podél vody, jenže tato cesta není zpevněná a části byly pokryty bahnem. Jako druhou nevýhodu bychom mohli brát nepříjemný fakt, že za šera v těchto místech opravdu běhat nechcete (bez osvětlení, u vody...), takže lepší je tahle stezka asi na léto. Vzhledem k tomu, že já ráno běhat absolutně nemůžu.
Mikyn během našeho tělocvičného okénka vehementně mával na jiné běžce, ti buď mávli zpět nebo se divně zaksichtili. Já si ostatních běžců popravdě moc nevšímala, takže se mě pak Mikyn snažil krmit historkami, jakože na mě koukali chlapi běžci a kdesi cosi, ale mám spíš pocit, že si to představoval. Neb si neumím představit, že zrovna já, za normálních okolností ne zrovna nadprůměrného vzhledu, bych při běhu, kdy jsem upocená a rudá, někoho tankovala. :-D Myslím spíš, že kolegové okem zasondovali každého běžce, aby si v hlavě udělali úsudek, zda ta osoba naproti němu není pouhý novoroční běžec. :-) Sice se mi pak ještě Mikyn snažil nakukat, že poslední běžec mu neodpověděl na mávnutí, protože skenoval mě, ale to už jsem ho umlčela s tím, ať radši dává pozor na svoji dechovou frekvenci, neb si vyběhneme poslední kopec od vlaku k sídlišti. Přání otcem myšlenky, Mikyne. Jestli je to tak, jak Mikyn rád říká dnes a denně (tedy že podle sebe soudím tebe), tak se ho příště budu ptát nikoli jaký byl běh, ale jak vypadaly kolegyně protiběžkyně.
Někdy v půlce trasy - tedy v místě, kde jsme to otočili - si Mikyn začal stěžovat na bolavou kyčel. Pokud bych měla uvést věci na pravou míru, Mikyn lehkou nadváhu prostě má, a to běhání chce tedy v jeho případě realizovat s citem. Zvlášť na asfaltu, že jo. Tak jsem řekla, že to nemá cenu a na nejbližším možném místě to otočíme, byli jsme něco přes dva kilometry daleko a cesta zpět měla být dlouhá úplně stejně. Na první běh po měsíci mi to nepřipadalo tak zlé. Časem bych ale laťku samozřejmě ráda zvyšovala. Plánuji taky jít běhat na Točnou, ale to se musím vytrénovat, protože je to hrozný kopec nahoru (kdo tady nikdy nebyl a nikdy to nešel, tak si představte takovou kratší štreku na úpatí Sněžky). Už jsem to jednou zkoušela, ale polovinu cesty jsem prostě střídavě vyšla (byl to takový indián, no). Nahoře jsem pak myslela, že cestou dolů umřu, navíc se mi nechtělo běžet z toho kopce - takže jsem to domů vzala krokem. Procházka asi dobrý. :-D
Včerejší "výkon".
Mohlo být líp, mohlo být hůř, no Mikynova kyčel holt zaúřadovala.
Průměrný srdeční tep je jako před umřením, ale od covidu jsem to prostě jinak neměla, a vlastně se nemůžu divit, když chodím běhat jen rekreačně. Asi jediné štěstí, že jsem chodila aspoň občas, protože jinak už vůbec nevím, jak by ten běh vypadal. Na druhou stranu údaje z náramku beru s rezervou, neb mi Buzerant na ruce nesedí úplně přesně, a všimla jsem si, že spoustu věcí počítá špatně nebo vůbec. Ráda bych si koupila jiné fitness hodinky, ale v poslední době se neprodávají žádné, které by na mé ruce nevypadaly hrozně. Takže smolíček.
Mikyn to očividně myslí vážně, protože tohle včera vyrobil a pověsil na lednici.
Tak jsem na sebe zvědavá. A na Mikyna taky. Už se samozřejmě dostávám do fáze, kdy se mi nechtějí jíst sláďule, kterých mám doma plný špajz, včetně té čtyřkilové čokolády od Mikyna. Protože je to škoda - lopotíte se s během a potom to sežerete zpátky, že jo... Začínám si myslet, že to běhání vymyslel právě proto, aby to Toblerone vydrželo aspoň do jara. :-D
A jak jste nový rok započali vy?