Euroscola

 Bylo to krásný, a bylo toho dost.

Tak se konečně dostávám k tomu, co způsobilo většinu mých podzimních záchvatů deprese.
Štrasburk (14. - 17.12.2016).

Moc se mi k tomuto nechtělo o volnu vracet, ale musím to sesumírovat ještě v době, kdy mám celý "zážitek" v živé paměti.

Oficiálně vše probíhalo od 14. do 17. prosince, realita ale byla trošičku odlišná.

Nejprve bych tu hodila odkaz na tři články, které jsem napsala ještě před svým odjezdem (tady, tady a tady), přesto ještě jednou ve stručnosti napíšu, o co v tomto projektu jde.
Je to vlastně snaha Evropské unie o to, abychom my, studenti ze členských zemí, patřičně navázali přátelství. Mimo jiné jde i o to, aby se zúčastnění praktickým způsobem dozvěděli, jak to v tom jejich parlamentu vlastně funguje. Způsob, jakým jsme se do toho projektu dostali, už rozebírat nechci. Předesílám jenom, že naše škola ztratila veškerý můj respekt a odmítám jí proto kdekoli jakýmkoli způsobem reprezentovat či zmiňovat, protože špatná reklama je také reklama. Nicméně, je to právě díky Euroscole lehko dohledatelné, takže kdo by přece jen chtěl vědět, která škola že se to vyžívá v nekalých praktikách, podívat se může.

14.12.

Zhruba ve 22 hodin jsme vyjeli z autobusového nádraží Na Knížecí. Měla jsem štěstí, zabrala jsem si poslední dvousedačku před těmi sedačkami, co jsou úplně vzadu. Ten den už se nic jiného nestalo. Jen jsme dostali nějaké plánky Štrasburku, abychom se prý nemohli ztratit.

Řeknu vám upřímně, měla jsem z organizace naší školy nahnáno. Jely s námi dvě snad nejzmatenější profesorky na škole.

Vezl nás, a teď musím jmenovitě, nejúžasnější a nejtrpělivější pan Peterka. Už jednou jsem s ním měla tu čest jet, a to v dubnu na cestě do Rakouska. Je to známý mé bývalé profesorky dějepisu, tudíž byla cesta o něco lacinější. Nedá se říct, že by ten autobus, jakožto dálkový, byl nějak echt pohodlný. Spíš naopak. Nenaspala jsem pomalu nic. Ale co by člověk neudělal pro to, aby se dožil alespoň těch Vánoc.

Cesta jako taková nebyla nic moc. Sem tam jsme zastavili na nějaké pumpě, jinak nic. Žádné jobovky nás po cestě nepotkaly. Naspala jsem dohromady asi dvě hodiny.

15.12.

Do Štrasburku jsme dojeli asi v sedm hodin ráno. Bylo mi hrozně špatně od žaludku, takže jsem započala rozhovor s profesorkou, který byl hrozně uklidňující. Hlavně z toho důvodu, že jsme se bavily o léčení bylinama. Já jsem si bylinama a další samoléčbou vyléčila vnější projev atopického ekzému, takže jsem taky měla o čem mluvit, nejen profesorka.

Zjistila jsem, že mi nejde roaming. Zapínala jsem si ho, čtyřikrát to kontrolovala (asi intuice), ale bohužel. Připíchla jsem se k první wifi, kterou jsem našla, a napsala tátovi, že žiju. Na facebook. Jinak mi telefon hlásil, že se nelze připojit k žádné službě. Táta slíbil, že se to pokusí vyřešit.
Nešlo o mě, protože k čemu by mi byl signál, když stejně nemůžu na internet? Chtěla jsem ale dát vědět mé zoufalé matce, no a nešlo to.
Táta mi později napsal, že nevědí, co s tím je.
Sláva T-Mobilu.

Prvně jsme si prohlédli město jako takové. Byli jsme se podívat na takové zvláštní vyhlídce, kde na nás zaútočilo hejno racků, ale protože nám byla zima, jali jsme se hledat jakousi galerii moderního umění.
Tady se ukázalo, že moje pocity mě opět nezklamaly.
Několikrát jsme se ztratili. Chodili jsme sem a tam, byla nám zima, a místo toho, abychom se někoho zeptali, zastavovali jsme se a tupě čuměli do mapy. My se francouzsky neučíme, tedy alespoň nikdo z nás, kdo jel. Takže to bylo právě na té jediné profesorce, která frankreichštinu trochu ovládala.
Nakonec jsme se do galerie tedy dostali. Asi po hodině a půl bloudění. To by ani moc nevadilo, nebýt té hrozné zimy.
Nějaké vzorky toho, co jsme tam viděli, mám tady a tady.

Následovala nějaká prohlídka katedrály, ale protože nejsem věřící a popravdě nemám k těmto věcem moc vztah, obrázky nemám. Omlouvám se.

Další zajímavá věc byla vlastně jen večeře, která nebyla ani moc dobrá a chtělo se mi tak nějak domů. Já ráda říkám, že to bylo krásný a bylo toho dost. Tak ano, přesně to jsem si říkala při tom jídle.

Nakonec jsme se jeli ubytovat do mé milované F1.

Na pokoji jsem byla se dvěma spolužačkami z béčka. Neznala jsem je, ale poznala. A zatímco si zbytek vesele chlastal někde dole, kde byla většina výpravy (nakonec teda chlastala jen jedna z těch dvou, se kterými jsem bydlela), já jsem seděla v pokoji a luštila křížovky. Jó, a taky jsem si s někým z vás psala v komentářích. Co jsem vám do těch komentářů nechtěla psát, abych nepůsobila jako fňukna - docela mě to drželo, neb jinak jsem byla fakt mája zoufalka, takže děkuju. :D

Výhled z "mojí" postele.

Máte jedinečnou příležitost vidět mojí levačku.
Náš nový starosta není zastáncem unáhlených změn.
To byl takový můj kontakt s češtinou.

Ke stavu F1 bych se vyjádřila asi takto: Ty recenze byly napsané poněkud dramaticky, pravda, ale nelhaly. Já zrovna měla pokoj čistý, ale kluci měli v posteli hlínu.
Sociální zařízení bych asi ponechala bez komentáře. Nejsem citlivka, přežila jsem chatu bez elektřiny, kde jediný zdroj vody byl horský pramen, ale na to, kolik ubytování stálo, no celkem nic moc.
Ještě se nám opila spolubydlící, takže jsme jí s tou druhou uklidňovaly (brečela), nakonec to dopadlo tak, že jsme jí na netu musely hledat příznaky jedné pohlavní choroby. Měla totiž utkvělou představu, že něco chytla z prkýnka.
To bejvá výmluva.
Spolubydlící nám odmítala spát, takže jsme jí musely pustit nějakou kriminálku předabovanou do francouzštiny. U toho jsme nakonec všechny usly.

16.12.

Hnali nás do autobusu jako partu blbců.
Nakonec jsme před tou budovou stáli, naprosto bezprizorně, půl hodiny.
Kdybyste to chtěli vědět, žádné doklady po nás vidět nechtěli.

Dostali jsme tam snídani a jmenovky, které jsme si museli sami nadepsat.
K snídani bylo to nejlevnější (a nejprošlejší), co mohli vybrat. Kafe neměli (to mně nevadilo), ale ani čaj.
Byli jsme v takové velké místnosti, kam pak nějaká ženská přivedla i další výpravy z jiných zemí. Po jídle jsme byli přesunuti do té hlavní jednací místnosti, kde byly hrozně těžký židle, takže mi s odsouváním musel pomoct (velice pobavený) spolužák. Ale nebyla jsem jediná neschopná holka, takže dobrý. :D
Pak tam mluvili nějací lidé, moc jsem je neposlouchala. Byl tam i jeden Čech, který ale mluvil anglicky. Sice nás pozdravil česky, ale k čemu to bylo.
Přišlo představování škol. Naší školu představili nějací čtvrťáci. Vypadali velice nadšeně. Zároveň ale musím s čistým svědomím říct, že to byla jedna z těch opravdu dobrých prezentací, ačkoli, přiznejme si to... V případě naší školy nebylo moc co představovat. Já už mám reprezentace naší školy po krk. Bylo mi těch dvou fakt líto. Vypadali utrápeně.

Pak přišel oběd. Těstoviny s boloňskou. Mně to stačilo, ale kluci byli po dojedení ještě hladoví. Taky aby ne, porce byla na ně fakt malá. A přidat si nešlo.

Po obědě probíhala Eurogame. To byla ta pravá fraška. Měli jsme si najít další lidi do čtveřice, všichni měli být z jiné země. Dostali jsme nějaký papír s otázkami, na které jsme měli odpovídat. Každá otázka byla v jiném jazyce, prostě paráda.
Větší humbuk jste neviděli. Ne všichni totiž našli lidi do čtveřice (početně to ani nevycházelo, dost lidí nejelo), navíc všechno dlouho trvalo, prostě zmatek, většina lidí měla hlad (já teda né, ale chápu). A ani nebylo dost těch papírů s otázkami.

Po téhle frašce největšího rázu jsme se přesunuli do takové místnosti. Rozdělili jsme se podle témat, které jsme si měli vybrat na zpracování už ve škole. Já měla problematiku zaměstnanosti lidí v EU, prostě takový normální téma (aby ne, sama jsem ho vybírala ze všech možností :D).
Seděla jsem vedle nějakých Portugalek. Měli jsme sice probírat to naše téma, ale to nám zabralo asi tak dvě minuty. Zbytek času jsme si povídali o cestě, o našich školách, o životě, o zvířátkách... Prostě fakt účel to mělo.
Nakonec jsme si vybrali jednoho zástupce, který měl naše návrhy (které jsme vááážně měli) sesumírovat a přednést před celým tím jednacím sálem.
Vybrali jsme si Brita, nechť si to ještě užije.

Samotnému přednášení jsem popravdě nevěnovala moc pozornosti. Celou dobu jsem hypnotizovala hodiny.

Už jen dvě hodiny. Dvě hodiny a budeš free. A pak o tom napíšeš. Jo, přesně to uděláš, protože kdybys tyhle věci nemohla, ty blbko neschopná, ventilovat, tak už je po tobě, protože celá tvoje existence momentálně visí jen na tý blbý Strašilce. Vlastně teď už je skoro po tobě, protože tě od Česka dělí jedna celá velká země skrz na skrz prošpikovaná imig-
(autentický přepis)

A přesně v tu chvíli někdo ohlásil, že začíná vyhodnocení Eurogame.

Byly vybrány čtyři čtveřice, v jedné byl spolužák z vedlejší třídy. Skončil teda poslední.
Dávali jim různé otázky, většina z nich byla těžce na tipování, takže spíše systém děj se vůle boží.

No a pak byl konec.

Nevěřícně jsem koukala na hodiny a při povinném focení ("Jinak neodmaturujete!") už jsem byla spíše apatická.

Protože to bylo krásný. A bylo toho dost.

Apatická jsem byla i v mekáči na "večeři". Já teda mekáč fakt ne-e, tak jsem si tam akorát koupila pití.

Cestu na toalety mi tak nějak zatarasila paní s dítětem. Ten přebalovací pult tam byl tak nešťastně daný. Když jste chtěli vejít a někdo tam zrovna přebaloval dítě, tak jste se prostě pořádně nevešli.
Nicméně, paní byla vážně kámoška. Svoje dítě trošku přimáčkla ke zdi, aby ten pult mohla nadzvednout.

Paní: "Entschuldigung. Können Sie..?"
Já: "Ja, ja, danke."
Paní: "Kein Problem, Sie sind schlank..."
Já: *ale notáák ty lichotnice*

Pak jsme jeli. A jeli. Zbývalo osm hodin útrap.

17.12.

Ztratila jsem se na pumpě.

Připojila jsem se na českou síť. Přesně v tom okamžiku mi přišlo asi dvacet SMS zpráv od táty ve znění "Teri žiješ" (bez otazníku). Jako chápu, že měl strach, ale opakovaně, kdykoli jsem našla wifi, jsem mu přes facebook psala, že se prostě nepřipojím na síť, tudíž mi žádná zpráva nepřijde. V tu chvíli jsem vypadala asi nějak takhle.

Navíc jsem dokázala sama sobě, že jsem ztracená existence.
Napsala jsem matce, že jsem v ČR. Hned potom jsem šla sem.

Vidíte, co to tady se mnou udělalo? Vidíte to?

Ehm. Někde u Plzně jsme vysadili kluka, kterého jsme vezli naším autobusem, protože byl taky na Euroscole, ale reprezentoval Francii.

No a někde mezi Plzní a Prahou jsme zastavili na nějaké pumpě, kde si pár lidí dělalo nahlas legraci z řidiče. Pan Peterka nebyl kámoš, a já se mu ani nedivím. Takže nám na zbytek cesty zhasnul a přestal topit.

Byla to fakt chvilka, a byli jsme tam, kde nás nabrali. Chtěla jsem jet nočním autobusem spolu s jednou spolužačkou z vedlejší třídy, kterou sice až tak neznám, ale jako malé nás naše matky braly společně do kina. Ale pak ke mně přišla profesorka (ta, se kterou jsem se bavila o bylinách).

Profesorka: "Terezko, jak ty jedeš?"
Já: "Autobusem s Veronikou."
Profesorka: *přemýšlí, jestli nejsem vrah*
Já: "My bydlíme skoro stejně."
Profesorka: "A kde?"
Já: *přemýšlím, jestli není vrah* "No, daleko, Praha dvanáct."
Profesorka: "A kde? Manžel pro mě jede, my jsme z Jižního Města."
Já: *přemýšlím, jestli její manžel není vrah* "Nó, jak je kostel, je tam policejní-"
Profesorka: "Už nic neříkej! Nov-"
Já: "Ano, spartakiádní vrah! Skoro!"
Profesorka: "No právě. My vás vezmem."

Takže jsem měla i odvoz.
Nechtělo se mi jet s někým úplně cizím, na druhou stranu, kdybych jela nočním autobusem, vysadil by mě asi kilometr od mého bydliště (na našich zastávkách nestaví). Byly tři ráno. Nebylo by to dobré. Než bych došla domů, někdo by mě pětkrát znásilnil.

Ovšem, když jsem viděla, v čem přijel profesorky manžel...

Stříbrný Ford. Jak je to něco jiného než Škodovka, obyčejně ztrácím důvěru, ale tohle bylo.... Zkrátka auto na rozpadnutí.
Začínala jsem se smiřovat s tím, že když jsem nezařvala ve Štrasburku, zařvu tedy alespoň v Praze. To jsem ostatně vždycky chtěla.
Celý dojem umocňoval dřevěný kříž pověšený kdesi v autě, a v neposlední řadě také na plné pecky puštěné Country Rádio.
Jo. Pojízdná rakev.

Nicméně, jak vidíte, přežila jsem.
Moje spolutrpitelka vystoupila o něco dřív. Mě čekalo projet se ještě dalších tři sta metrů.
Po sto metrech jsem si řekla o zastavení. V autě to začalo nějak... vrzat.
Zbytek jsem došla pěšky. Byl to fakt jen kousek. Čtvrt na čtyři, jako frajerka jsem si přes jedno rameno hodila tašku, přes druhé příruční tašku. A doufala jsem, že po mně nikdo neskočí.

A to je konec celé té srandy. Nikdo po mně neskočil, došla jsem domů, doma byla matka jako na trní, a když se dozvěděla, že žiju, šla spát.

Jak to vidím zpětně:
Byla to krapet fraška. Nevím, co přesně tím EU sleduje, ale žádná pecka to teda nebyla. Fotky z parlamentu nemám žádné, neb nebylo co fotit, to už ta prohlídka města byla víc platná. Ten projekt mi rozhodně nestál za ty zameškané hodiny, které se mi budou dohánět fakt špatně. Bylo to o ničem. Ani zorganizovat to neuměli - to mluvím jak o našem profesorském doprovodu, tak o organizátorech Euroscoly. Jediný při smyslech tam byl řidič.

Co mi to dalo:
Pár fotek z galerie moderního umění, z města, viděla jsem jejich vánoční výzdobu. Jeden sledující na instagramu mi díky fotce psa se satelitem přibyl (a o dva dny později zase ubyl, ach jo), no fakt hurá, a taky můžu říct, že jsem byla v F1. Laryngitida (zánět hrtanu / hlasivek). Spánkový dluh. Podzimní depka.

Co mi to vzalo:
Důstojnost, 70 centů, chuť do života, dvě nebo tři kila mojí váhy.

Tak ještě jednou to řeknu. Bylo to krásný. A bylo toho dost.