Článek píšu, abych si utřídila svoje myšlenky, a hlavně abych měla motivaci s tímhle odvážným projektem pohnout.
Byla jsem nešťastná, když jsme s mým mužem kupovali byt 2+1. V tu chvíli šlo všechno štěstí z toho, že si vůbec můžeme dovolit vlastní bydlení (v téhle době, v hlavním městě, větší než garsonka), stranou. Kladla jsem si otázku, zda dvě nadprůměrné pražské mzdy opravdu nemají šanci pořídit si něco většího než dvoupokoják, který byl ještě ke všemu prodávaný pod cenou? Nechtěla jsem žít provizorně, jako jsem žila celý život. Chtěli jsme s Mikynem děti, ale kam je dáme? Do sklepa? Nebo jinak... kam dáme sebe?
Po fázi nechutné sebelítosti přišla fáze placení hypotéky. Tato fáze vás rychle profackuje, protože najednou máte trochu jiný typ starostí. A vy místo toho, abyste brečeli, proč nejste bohatší, začínáte přemýšlet, jak v tom bytě do budoucna důstojně přežít. Přece jenom, šedesátimetrový dvoupokoják s lodžií a sklepem (což dává pět metrů úložného prostoru do plusu) není nic tak strašlivě maličkého, aby se to nedalo. Navíc razím teorii, že prostor je potřeba využívat efektivně. Něco za něco - život v Praze, centrum 20 minut MHD, všechno u nosu, spousta pracovních příležitostí a škol. Možná nebudeme mít v bytě žádný prostor velký jako taneční parket, ale zase jsou tu jiné věci.
Z města jsem nechtěla, a za tímto rozhodnutím si stojím. Jsem rodilý Pražák a jsem zvyklá, že mám všechno u nosu. Nemám ráda centrum, tam jezdím nerada, ale naše část, naše... ta je jiná! Ale to se těžko vysvětluje všem těm vyznavačům bydlení na Vinohradech. :-) Můj kousek města mi poskytuje výhody města a zároveň relativní klid, i když nevím, zda s ním trochu nezamává metro, které nám tu má vyrůst (ačkoli je otázka, jestli už nebudu tuhá, než se to fakt zrealizuje).
Po roce, co tady bydlím, už můžu říct, že mám ten byt ráda. Ze začátku pro mě bylo těžké se s ním smířit, protože mít byt ve stejném domě, kde jsem vyrostla - ve skoro stejně velkém bytě, ve třech generacích, do dvaadvaceti pokoj s mámou... Tenhle dům, potažmo pak byt, pro mě byl tak trochu připomínkou poměrů, ze kterých jsem vzešla, a hlavně jsem měla iracionální pocit, že se mi ten byt směje do ksichtu. Že jako dopadnu stejně bídně, svým kořenům neuteču a bude se nás v debilním bytě mačkat X. Vám to možná zní nelogicky a zvláštně, ale já se smiřovala velmi dlouho a těžce. Chtěla jsem alespoň 3kk, ale na to jsme nedosáhli. Čímž dostalo na zadek hlavně moje ego chtivé dokázat všem ostatním (a zejména sobě), že jsem jako fakt dobrá. Nehledejte v tom logiku, pro vás tam asi nebude. To je jen moje chorá mysl.
Chmury pryč, přešly. Nějakou dobu jsme se s Mikynem adaptovali na nové bydlení. Řešilo se, co dál. Byt prošel rekonstrukcí kolem roku 2008, což se nezdá až tak dávno, avšak nenechte se mýlit, přátelé. Bude to dvacet let. Ačkoli dvacetiletá rekonstrukce není až tak stará, v bytě žili nájemníci, kteří se imho k majetku většinou chovají hůř. Takže to tu podle toho vypadá - podlaha rozježděná od pracovní židle (stačilo pořídit si podložku), urvané žaluzie, všude natlučené random hřebíky, poničené police ve vestavce, odlepené lišty u podlahy,... Do toho samozřejmě klasické provozní věci, jako třeba plíseň za lištou u vany, poškrábaná pracovní deska v kuchyni, bla bla. Vždyť to znáte. Byt k rekonstrukci již je, během následujících pěti let bychom se jí nevyhnuli.
A tak jsme s Mikynem začali přemýšlet. Nechtěně nám tento nápad vnukla jeho teta, která tu byla v létě na návštěvě. Řekla tehdy, to si pamatuju slovo od slova: "Lidi si z těhle bytů dělají 3kk. Tady kuchyň šoupnou do obýváku - to se dneska už dá normálně udělat - a vidíte, mají ložnici navíc. Takovou malou, ale co jako? Je to pokoj. Kdyby takový možnosti byly, když jsem byla mladá, udělala bych to hned."
Tahle teta má úplně stejný, totožný byt o dvě ulice dál.
Když teta odešla, sedla jsem si doprostřed obýváku. Do ruky jsem vzala projektovou dokumentaci od předchozího majitele a studovala jsem naše možnosti. Zjistila jsem následující věci:
1.) Dům se jmenuje Plzeňská stavebnice - PS 69/1. Původně optimalizovaný pro plzeňského soudruha, avšak soudruzi si tehdy v rámci krajů vypomáhali. Naše sídliště je plné těchto plzeňských baráčků, vlastně je složeno výhradně z nich. (Pan hlavní architekt sídliště dodnes bydlí v Plzni v úplně stejném domě.) Rozložila jsem před sebe půdorys původní, půdorys současný a žjišťovala, jak se to má s nosnými stěnami. Zjistila jsem, že nosná stěna je pouze mezi obývákem a kuchyní + koupelnou, a pak mezi ložnicí naší a ložnicí sousedovou - tato zeď nás ale z hlediska možné rekonstrukace nezajímá. Leda, že by chtěl soused svůj byt prodat - protože pak bychom asi dělali možné i nemožné proto, abychom ho dostali. To se však s největší pravděpodobností nestane.
Původní stav bytu.
S těmi všemi rozepsanými rozměry lehce zmatečné, ale pro představu poslouží.
Tyhle byty se stavěly s umakartovým jádrem. Paní sousedka nám říkala, že prapůvodní majitelé byli z celého domu první, kdo umakart strhával a jádro si vyzdil. Rekonstrukce se ale dělala někdy začátkem devadesátých let, takže další majitel, od kterého jsme byt kupovali, jádro musel upravovat. Zrušil při tom chodbičku vedoucí do kuchyně - na plánku ji můžete vidět mezi pokojem 001 a koupelnou - a zvětšil si tak koupelnu. Z pokoje 001, kterým je obývák, tak udělal průchoďák.
Tohle je současný stav. Využila jsem plán pro rozvod kanalizace, a využila jsem ho schválně.
Můžete vidět, že chodbička zmizela.
Já jsem na tu zmizelou chodbičku strašlivě nadávala. Byla jsem na ni zvyklá od mámy z bytu a měla jsem ji ráda, připadala mi praktická. Ale to zejména proto, že nebýt té chodbičky, nemohly jsme si s mámou v jejím bytě onen pokoj 001 rozdělit skříní na dvě poloviny, že jo.
Pro představu, jak vypadá ta chodbička vedoucí do kuchyně, kterou u nás nemáme.
Foto je z mámina (skoro) totožného bytu o vchod vedle, než prošel rekonstrukcí.
Rozdíl mezi jejím a mým bytem je v tom, že ten její má jinak situovaný pokoj 002 a nemá lodžii.
Jinak je vše stejné.
2.) Ta zmizelá chodbička mi pomohla v mém ďábelském nápadu. Podívejte se ještě jednou na plánek bytu, kde je vyznačená dráha odpadu. Vidíte to, co já, že jo? Když odpad může vést na jedné straně od umyvadla, proč by nemohl vést o kousíček dál, já nevím... třeba z druhé strany zdi od dřezu s myčkou?
Ještě ten den jsem Mikyna seznámila se svým nápadem. A on souhlasil. Rozhodli jsme se zvýšit hodnotu našeho bytu - jak já říkám, vytěžit z něj úplné maximum. Jenže abychom jeho hodnotu skutečně zvýšili, bylo potřeba se nad vším důkladně zamyslet a neudělat nějakou hloupost. Každý kousek bytu musí mít svůj účel. Je jednoduché plánovat si rekonstrukci většího bytu nebo domu. Je složité plánovat rekonstrukci menšího bytu, který bude mít za úkol pojmout dvě generace. Přesto jsem pevně přesvědčená o tom, že náš byt je ideálním kandidátem, a s trochou pomoci to dokáže.
Nejhorší je začít. Víte, že vás čeká velká rekonstrukce, která není až tak životně nutná, protože vám byt nepadá na hlavu. Navíc u nás po dobu své rekonstrukce žila moje máma, která měla postel v obýváku, protože nebyla kam jinam dát. Nebyl prostor pro naměřování místností, stavění provizorních krabic ani dělání návrhů. Hlavně do sebe hodit večeři, vyčistit zuby a honem rychle spát, protože moje máma chodí spát v 8 a vstává ve 4.
V listopadu se máma odstěhovala zpět do svého (stále nedodělaného a napůl neobyvatelného) bytu. A my mohli začít přemýšlet. Mikyn oslovil svého kolegu z práce, který se živí jako architekt slash projektant, a začal s ním řešit naše nápady. Tyhle nápady bych ale rozebrala až v nějakém dalším článku. Tento kolega nám dal za úkol zastavit se na stavebním úřadu a ověřit si, jak velký zásah do nosné zdi můžeme udělat bez stavebního povolení. Jak řekl: "Jedna díra na odpad a druhá na vodu vám statiku nenaruší, ale je lepší mít to potvrzený od člověka, kterej vás má na starosti."
Takže jsme se vydali na stavební úřad. Našli jsme pána, který má na starost naši čtvrť, a vyložili mu naše plány. Pán se jen ušklíbnul a dobrotivě nám oznámil, že takhle malé díry nosná zeď ani nepozná. Poradil nám, abychom si do projektu nechali zanést, že otvory se budou vyvrtávat, nikoli vysekávat, a do baráku vyvěsili upozornění, že toho a toho dne bude po dobu jedné hodiny hluk v domě, a že může lidem popraskat malba na této nosné zdi. Ubezpečil nás však, že víc než malbu takto malý zásah neohrozí, a kdyby bylo potřeba, napíše nám pro sousedy potvrzení, že je-li zásah v souladu s naší dohodou (a projektem), nic kromě barvy na zdi k úhoně přijít nemohlo.
Navíc jsem před Vánoci pohledem do sousedovic otevřeného okna zjistila, že nad námi náš nápad patrně několik let nazpátek zrealizovali. To mě nakoplo ještě víc - že to jde a funguje. Čím víc jsem pak projižděla Sreality a byty 3kk v naší oblasti, tím víc jsem začala zjišťovat, že tyhle rekonstrukce se v našem typu bytu opravdu dělají. A jako 3kk fungují zcela plnohodnotně.
Bude to stát hodně peněz, času, přemýšlení, vymýšlení a zařizování. Nevíme úplně přesně, jakým způsobem to zafinancujeme, kdo nám rekonstrukci udělá, ani kde budeme během ní bydlet. Jedno už je ale jasné - ze změny dispozice už nevycouveme. Je to zatím největší projekt, který jsme odstartovali, a já jsem zvědavá, jak nakonec dopadne. Mezi současností a konečným výsledkem ale stojí ještě hodně kroků. Bude to žůžo... a vy budete u něj!
Jestli tohle nakonec fakt dopadne - a jakože teď už musí, protože o tom píšu - pozvu vás na kolaudaci. :-D