Veselé Vánoce přeje náš hajzl

Oh, moment vlastně...

On tam žádnej není! Tak dobrý. 

Haha, konec srandiček. Nebudu vám tady vykládat větší detaily, prostě vidíte, že to hotové není. Řemeslník říkal, že musel někde předělávat podlahu po Instalatérovi (a neptejte se prosím, proč Instalatér dělal podlahu), takže dva dny za sebou u nás vůbec nebyl. Instalatér měl včera nebo dnes u nás něco kompletovat, ale prý je nemocný a nemůže přijít. No a protože Instalatér těch bot udělal za celou dobu docela hodně, říkal Řemeslník, že ho kopl do zadku a už s ním nebude spolupracovat.

Fajn, že se to stalo. Fajn, že to uvědomění přišlo s naším bytem. Jak trefně poznamenal Mikyn - při rozchodu dvou lidí vždy nejvíc trpí dítě. V tomto případě jsme dítě my (nebo náš byt?). Nicméně platí, že koupelna s WC jsou skoro ve stejném stavu již týden, za což Instalatér až tak nemůže (když pominu fakt, že na jiných zakázkách zpackal svoji práci a Řemeslník to následně opravoval místo toho, aby makal u nás, jak slíbil).

No, takže asi takhle to vypadá.

Takhle vypadá jedna zeď, tam bude zrcadlo.
Za tmu se omlouvám, ono se tam nedalo rozsvítit.

No a tohle je zase jiná stěna.

Takže asi tak. Dobrá zpráva je, že Mikyn s otčímem včera složili postel, takže jakmile bude v bytě hajzl a umyvadlo, stěhuju se prostě, s nikým nedebatuju.

Na finální zhodnocení procesu si počkáme až do předání, nebudu předbíhat. Ovšem k tomu, abyste si domysleli, že to trvá docela dlouho a je to už voser, více informací nepotřebujete.

Nedávno se mi zdálo, že si řemeslník založil blog (tady na Píše). Psal tam o naší rekonstrukci a komentoval mé články, já komentovala ty jeho. Kromě toho, že s jeho pravopisem, gramatikou a celkovým vyjadřováním byste to nečetli a ani číst nechtěli, říkala jsem si, že by to vlastně byla prča. Ale stejně jsem se hned ráno po probuzení musela jít podívat na hlavní stránku, jestli se mi to fakt jenom zdálo. I když nepíšu nic než pravdu - kdyby se k němu tyhle články dostaly (což pochybuju), nemám pocit, že by byl naštván, neboť jsem nenapsala nic špatného. Jméno jsem nenapsala, nenapíšu a nikomu ho nikdy neřeknu. Budu prostě předstírat, že tohle se nestalo.

Vánoce v řiti, chci domů, blokuju sousedům sušárnu svým uskladněným nábytkem a čekám, kdy mi někdo hodí do schránky hovno. Naučila jsem se pořádně vrstvit oblečení a chodím na procházky, abych co nejmíň oxidovala v mámině bytě. Ta je z nás na prášky, ale uklidňuje mě vědomí, že mnohem víc na prášky je z otčíma, který se sem nedávno nastěhoval společně s mnoha krabicemi. Má matka nenávidí krabice a hlavně nenávidí věci, které si sama nekoupila, takže kdykoli otčím cokoli vybalí (naposledy to byl výletní batoh), má matka teatrálně povzdechne, schová obličej do dlaní a začne bědovat, čím si toto zasloužila. Naposledy jsem chtěla podotknout, že když bydlela při vlastní rekonstrukci u nás v obýváku, poslední měsíc přes její stále přibývající krabice s objednanými dekoracemi do nového bytu skoro nešlo projít do kuchyně, ale raději jsem držela hubu, neboť jsem se bála následků.

Nedávno se mě švagrová ptala, v jakém dekoru budeme mít kuchyň a jaké obklady jsme zvolili do koupelny. Musela jsem se podívat na návrhy, protože jsem zapomněla. 
Zjistila jsem taky, že lidé již automaticky předpokládají, že máme hotovo. Všichni se chtějí přijít podívat, a chudáci netuší, že nemají na co. Na ohlodaný Ytong v koupelně třeba, ale kafe vám neuvařím - nemám kde, a na záchod si dojděte do kýble, jen si ho prosím odneste na balkon.

Nejhorší na tom všem je, že se mi toho v životě děje tak moc, až se obloukem vracím k nápisu v záhlaví i ke sloganu blogu. Vymyslela jsem to jako adolescentní nedomrle, které si dělalo prču z toho, že v sedmnácti sdílí pokoj s matkou, neudělalo řidičák ani na třetí pokus a studuje střední, která ho nebaví, ale s odstupem vidím, jak trefná jsem byla a jak dobře jsem se už tehdy znala. Protože si pořád myslím, že život je jako bláto, a můj život je dlouhodobě tragikomický, což jsme mohli vidět a číst již vícekrát. Neříkám smolný, to bych si nikdy nedovolila říct, není to pravda (klep, klep) - jen je cesta ke všemu jaksi klikatá a rozhodně ne nudná. Myslím si, že to za ty roky už ani jinak neumím žít - a nezbývá, než to všechno sledovat s odstupem, protože ono to vždycky nějak dopadne. Pokoj už nesdílím s matkou, nýbrž s manželem (to bych taky nečekala, že se stane!), řidičák jsem na pohodu udělala v lepší autoškole a profesně jsem se přeorientovala ku spokojenosti své i ostatních (snad). Dopadlo to dobře, a tohle taky bude dobré, za chvilku. Před dvěma lety jsme řešili nevystěhovatelné rákosníky, teď zas řešíme rekonstrukci připomínající nepostupující porod. Čekali jsme něco jiného? Ne, vlastně nečekali (že ne?). Myslet si, že nebude o čem psát, by bylo bláhové.

Přeji všem krásné Vánoce, funkční koupelny a pohodlné spánky na normálních postelích. Adiós!