Atraktivnistrasilka | Tak prý už skoro...

Ležím doma v posteli, ale nic moc sexy na tom teda není, omlouvám se (kamarád byl z toho trochu zklamaný). Jsem nemocná a unudlaná, celou noc jsem byla vzhůru a v půl šesté ráno mě z polospánku vytrhla houkající siréna. Byla jsem přesvědčená, že se něco děje, třeba že reálně hrozí jaderný útok, ale to proto, že mi teď mozek plave v nudlový polívce a neví, co si sám myslí. Ale ne, to "jen" ve Zvoli hořela lakovna a bouchly nějaké tlakové lahve. Museli tam povolat hasiče mimo jiné z Krče, takže proto byl ten poplach slyšet až tady. Jak mě vyděsili, pacholci.

V pátek jsem byla nečekaně navštívit tatínka, který byl též unudlaný, což jsem samozřejmě nevěděla. A když už jsem tam byla, říkala jsem si, že přece nepojedu zase domů, že by to vypadalo blbě a že jsem nemocná byla před měsícem, tak to určitě nechytnu.

Ha, ha, ha.

No a jak mám fůru času, říkala jsem si, že bych se mohla ohlédnout za svým neplnoletým životem, že jo. On je sice fakt, že na sobě toho dne žádné změny pociťovat nebudu, takhle to asi fakt nefunguje, ale proč to neudělat, že? Asi lepší o tom takhle napsat, aby si to mohl přečíst celý internet, než si to syslit někde v mozku.

Tááákže... začnu.
Jako každý Valentýn, i dnes se obejdu sama, protože moje definice Valentýnu je trochu odlišná, než ta vaše. Protože zbývají úplně přesně čtyři týdny do mých osmnáctek. Těší mě na tom snad jen to, že sdílím narozeniny s Einsteinem, umřel Klement Gottwald, je to den čísla pí a budu mít jarní prázdniny.

Nó, takže jsem si řekla, éj Strašilice, ty slepice jedna, co jsi za tu svojí neplnoletost dokázala a co jsi tak nějak nedala?

Nepovedlo se mi:

1. Naučit se správný slovosled

Radost by ze mě Yoda měl. Takhle často píšu úplně nevědomě a češtinář pak doma u opravování slohovek pravděpodobně brečí. Je to zvláštní, já jsem nějaký díl Star Wars viděla naposled někdy před deseti lety, ačkoliv je pravda, že asi tak nejvýraznější postava, kterou si pamatuju, byl právě Yoda. Zvláštní. Asi bych se měla zase někdy podívat, vzhledem k tomu, že se mi to tehdá prý (říká to otec, tak to musí být pravda) líbilo.
Takže možná právě proto někdy píšu jako hotentot Yoda. Co se v mládí naučíš...

2. Držet kamarádství

Jsem strašná. Jsem hrozná, ne-li nejhorší. Dalo by se říct, že známých mám dost a kamrádů strašně málo. Asi záleží na definici, kdo je to kamarád, ale já si k tělu jen tak někoho nepustím, což je možná můj velký problém a pro spoustu lidí jsem chladná a nudná a kdesi cosi.
A když už se se mnou někdo kamarádí, tak ho asi odeženu, nebo já nevím. Jedna kamarádka, fakt kamarádka, kterou jsem měla v prváku, rupla z angličtiny. Není to nic neobvyklého, od nás ze školy z angličtiny lítá dost lidí. Ona byla jednou z nich a přestoupila na nějakou soukromku mimo Prahu, na čemž by teda nebylo nic tak strašného, kdyby to neznamenalo konec takového toho osobního setkávání a tak, takže to kamarádství viselo spíš na facebooku. Jednou jsem té holčině odepsala po deseti hodinách, protože sakra, já tam taky nejsem pořád, načež holčina už neodepsala zpět. Tak jsem se po pár dnech ozvala, jestli je všechno v oukeji, jestli jsem jí třeba nenaštvala... a víte co? Já jí naštvala. Tím, že jsem odepsala po deseti hodnách. Trochu se obávám, že tím naše přátelství definitivně skončilo.

Ale není to jediný případ. Nadhodila bych takovou svojí, no... partu "kamarádek" ze základní školy, kde asi tak tři ze čtyř jsem měla docela i ráda a dvě z těch tří byly úplně a naprosto super. Jenže zde se bohužel projevila moje nekomunikativnost a v listopadu 2015 jsem z facebookové skupiny letěla ven. Popravdě řečeno, ono je to asi dobře, protože ten jejich fekální humor už jsem fakt začínala nesnášet, ale víte co. Ten princip.

Jednu kamarádku znám čtrnáct let, druhou osm a ten zbytek jsou lidi, co jsem poznala až na SŠ nebo vcelku nedávno. Moc jich fakt není a já jsem zvědavá, s kolika z nich budu držet kontakt i po maturitě.

3. Nebejt křečovitá a naučit se normálně bavit

Nejsem komunikativní člověk. Vy tu ze mě jistě máte úplně jiný pocit a říkáte si, že jsem děsně ukecaná... to já ale nejsem. Jestli je pro mě něco typické, je to jistá sociální neobratrnost. Teď si jistě klepete na čelo: Chce jít pracovat za táru a neumí komunikovat s lidmi? Watafak, Strašilko?!
Ne ne ne. Já umím komunikovat - na úrovni "pracovní". To znamená, že nemám nejmenší problém jednat s učiteli, domlouvat se na praxi, jít na poštu, zařídit si pojištění léčebných výloh, než někam jedu... a tak. Jak ale dojde na konverzaci na úrovni osobní, jsem v koncích. Garantuju vám, že byste mě potkali v reálu, byli byste možná krapet zklamaní. Všichni nakonec byli. :D Vždycky jsem byla tichá, nemluvná a zádumčivá, v rodině si kvůli tomu ze mě dělali srandu. A když se mám bavit s někým, koho třeba moc neznám (= holky "kolegyně" u psaní diplomů ememejcům, noví spolužáci, kamarádi kamarádů,...), problém je na světě. Přitom nejsem nějaká nepříjemná, nebo tak něco. Spíš nevím, o čem mám mluvit a jsem vyloženě nudná. To, co vy tady ode mě čtete, to jsem já. Kdyby si to četl někdo, kdo mě zná osobně a není to třeba někdo, s kým se bavím už nějakých těch pár let, ten text by si se mnou nespojil a ani by nevěřil, že jsem ho napsala.
Na druhou stranu... s těmi, koho znám už dlouho (nebo prostě s těmi, co berou fakt, že se neumím ve společnosti lidí zrovna uvolnit), nemám problém. Stejně jako mi pomáhá chlast. Né né né, moc ozkoušené to nemám, ale o prázdninách jsem byla u kamarádky, kde jsem v sobě měla trošku sektu (ale fakt jen trošku) - nebyla jsem opilá, jen mi to trochu vlezlo do hlavy... to jste mě měli slyšet. To jsem byla já a dokonce jsem uměla vyjádřit svoje myšlenkové pochody! Došla jsem tedy k závěru, že jsem prostě jenom křečovitej asociální introvert.
A věřte mi, že kdybych vám měla odpovídat na články / komentáře stylem, jakým já komunikuji s lidmi, máte tu ode mě jen smajlíky bez textu. Kdyby některé ty moje komentáře četl můj nebohý dědeček... ten by mě nechal vymáchat ve svěcený vodě a ještě by ho chytnul definitivní infarkt.

4. Nebejt sama

No, popravdě řečeno, tenhle bod mě nijak echt netrápí, ale dávám ho sem proto, že by mě moje rodina už nejradši vdala. Teď hned. Já to nechápu, pořád říkám, že času dost, ale na druhou stranu, když se podívám kolem sebe, připadám si děsně zaostale, jakože... nemám i zaostalý myšlení, že je mi můj status zadanosti šumák? Protože v dnešní době je to fakt divný, bejt v osmnácti zralá na klášter. Jako helejte, co vám tady budu lhát - čistější osmnáctku než jsem já, no to byste se nahledali. Než se zeptáte - ně, depky z toho nemám a ano, souvisí to s tou mojí sociální neobratností, introverzí a prostě tak.
Ale kdyby moje máma neměla věčný narážky ("Umřeš sama, když se nenaučíš bavit!"), ani o tom nevím.
Tákže tak.
Ale jo, jo, přiznávám se, že mám trošku strach, že se svým talentem na komunikaci jednou zůstanu tak nějak sama. To jo.

5. Výběr střední školy

Ono nejde ani tolik o ten socík, co nám tam vládne, jako spíš o to, že jsem ve čtrnácti / patnácti letech ještě pořádně nevěděla, co chci. Ja ja ja, dneska už to vím, ale dneska už je pozdě. Relativně.

6. Naučit se říkat ne

Když já prostě... to neumim. Chápu, že mě spolužáci berou jako takovou tu chytrou spolužačku a bla bla bla (než se zeptáte: Ne, já nejsem chytřejší než oni, jen se učím.), ale někdy mám pocit, jako kdyby byla moje povinnost zachraňovat jim známky tím, že budu všem všechno vysvětlovat. Nebo že jim budu radit při testech. Nebo že jim budu v deset večer fotit zápisky, když oni si vzpomenou, že jim vlastně něco chybí. Já fakt nemám problém někomu něco vysvětlit, ani poradit při testu. Nemám problém vyfotit zápisky nebo stránku v učebnici, ale sakra, to je furt. A když někomu něco nepošlu nebo nemám čas vysvětlovat, hned jsem sobecká kráva myslím si o sobě kdovíco.
Největší sranda je, že to jsou často lidi, se kterými během roku pomalu neprohodím slovo. Nic to ale nemění na faktu, že kdybych jim nepomohla, cejtila bych se vyloženě blbě.

Je to se mnou marný, já vím.

7. Naučit se vlastní podpis

Kdyby někdo kontroloval a porovnával moje doklady, asi by se divil. Nejen, že na dokladovejch fotkách zásadně vypadám jinak, než v reálu, ale ještě mám všude jiný podpisy. Mám totiž děsně dlouhý příjmení, jsou tam zdvojený souhlásky, je tam moc obloučků a nepřechyluje se. Když tak nad tím přemýšlím... je to strašný jméno. Strašnější než Strašnice nebo Strašilka a já se svýmu mozku nedivím, že se s tím nechce popasovat a já pak dělám chyby ve vlastním jméně.

8. Podívat se do Brna

;(

Na Moravu jezdim ráda. Je to tam jiný. Prostě jiný. A v Brně mám dokonce příbuzný. Byla jsem v Kroměříži a okolí (Hulín), Břeclavsko znám, ale Brno prostě ne. A ne. Cítím se neúplná a vím, že bych to měla brzy napravit.

Povedlo se mi:

1. Narodit se

Dobře, to se mi spíš moc nepovedlo, ale životní úspěch to asi bude, i když spíš mojí matky.

2. Popasovat se s poruchama učení

Čitelně psát jsem se vyloženě naučila. To, jak píšu, není moje přirozené písmo, ke kterému se uchyluji, když ve škole nestíhám psát, co je diktováno.
Kromě toho psaní jsem se naučila i učit. Dá mi to trošku víc práce než člověku, co žádnou "lehkou mozkovou dysfunkci" nemá, ale zvládám. Moje vysvědčení v pololetí toho bylo důkazem. Taky mi lichotí, že pokud to nikomu neřeknu, nic by na mě nepoznal. Vlastně je jen jeden profesor na SŠ, který to na mě vidí, tedy spíše profesorka - matikářka. Ať si říká kdo chce co chce, ona je člověk na svém místě a fakt, že na mě poznala ADHD a zkříženou lateralitu, aniž by viděla nějaký posudek z poradny (který já nemám), to je hustý. Teda, pedagog by to poznat měl, ale většinou nemám tu zkušenost. Trochu na mě bere ohledy při rýsování, jako když se netrefím přesně z A do B, ale jinak nepotřebuju úlevu žádnou a to je oproti základce hodně velkej pokrok.
U mě to bohužel opravdu není tím, že by ty poruchy mizely - jak jsem ve stresu (to jsou hlavně početní testy z ekonomiky, na všechno je hodně málo času), všechno je při starém a já vám nesečtu ani 1+1. V tu chvíli se prostě seknu a nejde to. Nejsem si jistá vlastním jednáním a nepomáhá mi ani kalkulačka. Zpráva z poradny (kterou jsem ale ve škole neodevzdala) to potvrzuje - všechno, od samotného ADHD až do psychomotorického neklidu, je stejné.
Ale člověk se s tím naučí pracovat a nakonec si zvykne na všechno.

3. Zjistit, co chci dělat

Jakkoli blbou střední školu jsem si vybrala, aspoň už vím, že mým životním posláním je stát se kvalifikovanou prodavačkou a poslouchat nadávky od důchodců, pro které je ten Ibalgin strašně drahej a jak je možný, že neznám tu mastičku z reklamy, co je v ní medvěd. Jo jo. Za tohle mě prarodiče vydědí. Už se na to těším.

4. Mít respekt u spolužáků

Jde to na úkor kamarádství, ale furt lepší, než abych byla vyloženě neoblíbený jedinec. Jde o to, že si ke mně nikdo moc nedovolí. Oni si všichni myslí, jak oproti nim nejsem chytrá, ale tuto skutečnost vcelku zkresluje fakt, že prostě nejsem líná se učt, dřu, dřu a dřu. Á dřu. Na rozdíl od někoho. Ve skutečnosti jsem blbá zmatkářka, co se minulé prázdniny dokázala ztratit tam, kde se narodila! Ale aspoň už vím, kde je to proslulé, napůl rozpadlé nádraží v Krči.
Ale víte co, já si nestěžuju. Aspoň na mě nejsou hrubí a vcelku mě poslouchají. Nevyužívám toho, ale je hezký vědět, že na tom člověk není až tak bledě.
Na druhou stranu je blbé, když dostanu špatnou známku. Ano, i to se mi stává, i já jsem jen člověk a jak už jsem napsala, jsem blbá. Moji spolužáci to pak nesou hůř než já a o přestávkách se mě chodí ptát, co se mi stalo a jestli nechci čokoládu na nervy. Přitom já jsem v pohodě, tu čokoládu by potřebovali spíš oni.
Ale tak to bylo, co si pamatuju, i na základce. Oni po mně vždycky opakovali úplný kraviny.

5. Naučit se chodit nenamalovaná

Vždycky jsem měla sebevědomí někde nízko... no, kdyby u protinožců kopali třeba potrubí, možná by ho tam našli. To moje sebevědomí. Svýho času jsem na tom byla tak bledě, že bych odmalovaná nevyšla mezi lidi.
Ale víte co? Jediný, co teď potřebuju, je korektor. Trochu korektoru. Bez toho se sice neobejdu, to je pravda, ale ten zbytek je v cajku. Ani se mě lidi nelekaj. Jen jednou mi spolužačka řekla, že je vidět, že je mi špatně - bylo mi úplně dobře - ale to je tím, že mám od přírody divně bledou barvu. A řasy mám na konci světlý, takže to vypadá, že skoro žádný nemám. Děs běs.
Nikdy jsem se nemalovala nijak hodně hodně moc, ale víte co. Navíc jsem zjistila, že mi ten mejkap stejně nepomůže, že to s ním lepší nebude a když ho nenosím, v čekárně u doktorky mě nepasují na něčí matku.
To je další věc. Co se nemaluju, byla jsem jednou považovaná za deváťačku, a pak mi v kanceláři školy nechtěli věřit, že jsem ve třeťáku. Naopak když se trochu přimaluju, tipují mi v průměru dvaadvacet.
To jsem dopadla. Co mi to matka s otcem provedli? Nefotogenická jsem, hezká zrovna nejsem a ještě mám ten ksicht takhle proměnlivej! :D

6. Trošku vychovat psa

Andy byla nevychovaná. Fakt jsem jí milovala, ale dělala si, co chtěla. Neustále ňafala na lidi, kteří jedli a nic jí nedali, ve stáří byla vyloženě zlá na mého "bratrance" (jako kdyby věděla, že mě fakt nebaví ho hlídat a mám z toho vyloženě depky) a ostatní děti, na procházku se šlo vždycky tam, kam ona chtěla a když se někam jelo v autě, pořád na zadních sedačkách pobíhala sem a tam, což bylo zvlášť výživné, když jsem tam seděla já, protože mi konstantně slintala na nohy, drápala mě a štěkala mi do ucha.
Bessy (Besina prostě, ale Bessy jsem jí napsala do průkazu, protože babička potřebovala bejt nóbl) děda dostal před rokem a půl k narozeninám. Trochu ku podivu vzhledem k tomu, že děda jí ani nenakrmí, což mu na jednu stranu ani moc nevyčítám, protože v posledních čtyřech letech měl dva infarkty a tři zápaly plic, jednou kombinovaně. Ten je rád, že vstane z postele.
Na stranu druhou mě zaráží, že mě babička nechala čmárat do očkováku. Nadepisovala jsem tam jméno majitele, bydliště a samozřejmě jméno psa. Dál mě zarazilo, že mě babička nechala psa držet u očkování na veterině. Pravda, byl to porod a celou Unhoští se asi tak minutu v kuse rozléhal zoufalý štěněčí štěkot. Když jsem pak odcházela, celá štěčekárna se na mě dívala jako na vraha štěňátek a já si tak nakonec opravdu začala připadat.
Dále mě zarazilo, že mi babička Besinču půjčila, ať jí jdu učit chodit na vodítku. No, to byl taky porod, odehrávalo se to na chatě a než jsme udělaly jedno kolečko, byla půlnoc. Nakonec se ale moje snaha vyplatila a pes si zvyknul poměrně rychle. Protože jsem jí ládovala Frolíčkama.
Naučila jsem jí, co znamená slovo ne. Tak často, abych jí naučila sedni a lehni a k noze a kdesi cosi, u prarodičů zase naštěstí nejsem, ale to ne nebo nesmíš, to je fakt úspěch, na to nereagovala ani Andy.
Co mě ale překvapilo nejvíc? Babička mě nechala Besinču vykoupat. U Andyny vyváděla, i když šlo jen o česání. A Besču mě nechala vykoupat. Mě! To jsem opravdu čuměla. Čekala jsem, že budu poslouchat řeči typu "Nelej jí to do uší!", ale nekonalo se nic.
Nakonec babička zamáčkla slzu a dojatě mi oznámila, že Besinču jednou zdědím a ona chtěla vidět, jak se postarám.

No, nakonec jsem ráda, že jsem tomu psovi trošku času věnovala.

7. Umění hledat

Ono to umění hledat ale není ani tolik o tom stalkování, jako spíš o tom, že se mi velice dobře hledají zadání k písemkám. Třeba. Blbá bejt můžu, že jo, ale...

Jo a k tomu stalkování... e-e. Nikoho z vás nemám vystalkovanýho, kdyby vás to zajímalo.

8. Trochu života do toho umírání

Jsem pesimistická, trošku zakomplexovaná, upjatá a divná. Ale právě tu svojí upjatost jsem se v některých situacích naučila trochu upozadit. Ne vždycky potřebjete mít vedle sebe přechytralou moralistickou... nevim. Ale od doby, co už vyloženě neumírám, ale taky trošku žiju, je mi tak nějak líp.

Tak to by bylo. Teď jen za měsíc přežít svojí narozeninovou oslavu a zpívající matku. A samozřejmě i tu rýmu, vzhledem k tomu, že mám teď v mozku nudlovou polívku.

Aktualizace: Tak jo, dala bych vám to sem přes zdrojáček, ale nikdo nechce, aby na něj na konci článku, kdy už člověk myslel, že má to nejhorší za sebou, vykoukla polovina mýho ksichtu (navíc ve zvětšeným to fakt vypadá hůř, než na telefonu). Ale řekla jsem, že vám nebudu lhát, tak nebudu a šmitec. Podívejte se sami/...

#NedělníFoto #DneskaVypadámHůř #RandeStoletí