Je to skoro surreální. Sedím v mámině bytě. Vyměňují čidla na radiátorech, a protože není nikdo jiný, kdo by tu mohl být, musela jsem naklusat já. Mámin byt, který se v létě bude rekonstruovat - to mi přijde nepředstavitelné samo o sobě. K tomuhle bytu pro mě prostě neodmyslitelně patří umakartové jádro, na dvě ložnice přepažený obývák a hliníkové rozvody. Mňam, cítím se tu bezpečně. Přemýšlím, poslouchám, pozoruju. Všímám si i věcí, co jsem absolutně nevnímala, i když jsem tady většinu svého života bydlela.

Letošní svátky nebyly nic moc. Spousta stresu v práci, a v podstatě celý prosinec jsem byla v jednom kole: nemoc, přípravy Vánoc, technické závady v práci (které koncem roku už nebyly příliš řešitelné, servisům se do ničeho nechtělo - otřes). A jak jsem se patlala v tom vlastním marastu, vůbec jsem si nevšimla, že se mi přímo před očima dějí nějaké... velké věci.