Všechny vás obdivuji.

Asi něco v tom smyslu jsem dnes napsala do svojí maturitní písemné práce.

Jsem vyžvejklá, takže doufám, že to bude mít hlavu a patu. Ale chci si to zaznamenat, dokud je to čerstvé, pěkně a hezky se vším všudy.

Můj maturitní den (i když zatím jenom slohový) začal zhruba v 6:15, kdy jsem se probudila a už nešlo usnout. :-D Jsem asi příliš navyklá na vstávání v půl šesté, což pak sice na půl oka dospávám, ale konečný efekt je nic moc. Takže jsem vstala o půl hodiny později, popřála matce k narozeninám, které měla včera (tenhle týden má odpolední, takže jsme se včera vůbec neviděly) a šla se nasnídat, protože jsem překvapivě nebyla příliš nervózní. Jediné, co mě znepokojovalo, byl výběr z pouhých šesti témat. Měla jsem obavy, abych si dokázala vybrat - spoléhala jsem na úvahu, případně vyprávění. Ne, že bych ty ostatní vůbec nedokázala napsat, ale co jsem vypozorovala v minulých letech, šlo o specifičtější témata. A co se úředních dopisů týká, na to bych si paradoxně netroufla už vůbec, protože konkrétně z toho jsem solidně zblbnutá ze školy. Tyhle písemnosti jsme se sice učili ve škole, ale z té druhé strany - úředníka. Takže to jsem zavrhla rovnou.

Ve škole jsme měli být zhruba na půl dvanáctou, takže už od jedenácti se začali shlukovat lidi u přilehlého obchodního centra. Já dorazila asi za deset půl, ještě chvilku jsem stála před školou, a pak jsem prostě šla dovnitř. Čekali jsme dalších asi deset nebo patnáct minut, než nám otevřou učebnu, a pak jsme si posedali, jak nás učitelka četla. Ta učitelka nás nikdy neučila, takže nás neznala, a když jsem se jí šla zeptat, kam si mám sednout, protože mě nepřečetla (nebo nějak divně, což se jí na jednu stranu nedivím, s mým jménem), tak mi řekla, že do první lavice v prostřední řadě. Sedla jsem si tam, a pak přišla spolužačka, která najednou měla sedět na mém místě, a tak jsme v tom měly chvilku bordel, než teda učitelka řekla, že pořádně neví jak to má být, a ať jdu do poslední lavice v řadě u okna, která byla ještě volná. Šla jsem, a celkem s radostí, protože na tom místě v prostřední řadě sedává Chytrolín (byli jsme shodou náhod v naší učebně, tedy bez Chytrolína a pár dalších jedinců, kteří byli ve speciální učebně, protože měli z PPP papír, že můžou mít na tu práci víc času).

Pak jsme si posedali a učitelka nám přečetla všeobecné pokyny. Stálo v nich například, že nesmíme mít na ruce hodinky, normální ani chytré. Bylo mi jasné, že Buzerant to má spočítané, ale zeptala jsem se schválně, jak se posuzuje fitness náramek. :-D Bylo mi řečeno, že úplně stejně jako chytré hodinky, protože to svým způsobem chytré hodinky jsou (i když poněkud hloupější). Chytré hodinky jsme tedy hromadně museli schovat do tašek, normální hodinky mohly zůstat položené na nevyužité polovině lavice. Tohle nám naštěstí už včera řekla třídní, takže jsem si jedny normální hodinky s sebou vzala, i když jsem nakonec seděla na takovém místě, že jsem na naše nástěnné hodiny viděla velice dobře, stačilo jen zvednout hlavu.

Pak se tam psalo, že na lavici bude jen pozvánka k maturitní zkoušce, průkaz totožnosti, psací potřeby, pravidla českého pravopisu a ty papíry od Cermatu. Jídlo a pití jsme si měli dát na vedlejší nevyužitou židli, ale já jsem nic neměla.

Pak si nás učitelka volala podle abecedy. Přišli jsme s propiskou a občankou, něco jsme podepsali, a ona nám dala sešit se zadáním. To jsme ještě otevřít nesměli. Až když jsme je měli všichni, to bylo asi 12:15, jsme dostali pokyn.
Inu, otevřela jsem sešit. Na první stránce na mne vykoukl Prague Food Festival s nějakými podbody. Ani nevím, co to bylo, ale okamžitě mi bylo jasné, že tohle nebude nic pro mě. Hned pod ním se nacházelo vyprávění. Na téma piráti.

Piráti ty vole. Šly na mě mdloby. Jestli je něco, co nezvládnu, tak to jsou piráti a tyhlety dobrodružné podivnosti. Nejsem si jistá, ale myslím, že se už v dřívejších letech něco podobného objevilo. Teď už jsem se musela spoléhat jen a pouze na úvahu. Zběsile jsem přelistovala až na konec, abych ji nakonec našla. "Může být obdivuhodný i zdánlivě obyčejný život?"
Moje reakce nebyla ani tak "hurá", jako spíš "no dobře". Ještě jsem sice mrkla na ostatní témata, ale moc se mi nelíbila, jak jsem je nechala být a psala si tu úvahu. Nejdřív koncept, a až po dvaceti minutách, ve 12:35, jsme dostali záznamové archy, kam jsme začali psát už opravdu.

Upřímně? Pohoda a klid. Je pravda, že jsem se na to dívala převážně z jedné stránky, a sice té, že obyčejný život může být obdivuhodný. Nicméně hodně řečnických otázek a formulací, ze kterých bylo jasný, že tam píšu jen svůj subjektivní názor. Nervózní kvůli výsledku nejsem. Vím, že ta práce na projití je. Je možné, že se hodnotiteli bude zdát, že jsem nepoužila příliš argumentů z druhé strany, ale myslím, že jsem to zažehlila těmi řečnickými otázkami. Nevím, uvidíme. Úvaha to ale byla, i když jsem měla příšerné tendence sklouzávat k fejetonu. Vždycky jsem je ale včas zarazila, tak snad dobré.

Dále se přiznám, že jsem několikrát použila svá pravidla českého pravopisu. Ale nestydím se za to. Když si nejsem v něčem jistá, přece si kvůli tomu nenechám strhnout bod. Že jo.

Měli jsme tam i komisaře, ale ten pil kafe se zástupkyní v kanceláři a o nás se údajně moc nezajímal.

Ke konci jsem tam ještě seděla, slov jsem měla asi 350, dvě popsané stránky. A tak moc jsem se nudila, že jsem napsala ještě půl další stránky, a teprve pak jsem se rozhodla práci odevzdat. Učitelka nás moc pouštět nechtěla, z nějakého důvodu. Chtěla, abychom tam počkali všichni až do konce limitu. Ale já jsem už chtěla jít domů, potřebovala jsem ještě jet něco vyzvednout do Zootu, navíc jsem si někdy v polovině psaní vzpomněla, že jdu zítra na tu preventivku k doktorovi, a udělalo se mi špatně.

Na zastávce autobusu jsem ještě potkala bývalé spolužačky ze základky, tak jsme si sdělily dojmy, a já utekla, protože jsem musela jít do toho Zootu a chtěla jsem se ještě doma najíst.

Špatně z doktora mi bylo ještě v tom Zootu, a to hlavně proto, že má ordinaci hned naproti. Navíc ta holka u pokladny byla strašně nepříjemná, já pořádně nevěděla jak to tam chodí, ona z toho byla evidentně nervózní, a tak jsem radši hned po zaplacení zdrhala pryč. Už si tam nikdy nic neobjednám, nebo si to minimálně nenechám poslat tam. Vážně, až uvidíte v Praze Zoot vedle KFC u vestibulu metra, nechoďte tam.

Takže už je mi asi tak pět hodin blbě z doktora. Načala mě ráno ta slohovka a kompletně mě dorazila slečna v Zootu. Myslela jsem si, že si ještě dneska zaběhám, ale nakonec to nebude moc dobrý nápad, protože je mi špatně z tý preventivky. Vypadá to, že ani nebudu večeřet, protože se mi chce hrozně blinkat a bojím se a nevím co se na normální preventivní prohlídce dělá. Taky se bojím, že až uvidí můj vysokej tlak, tak mě pošle na kardio, kde já ale nemám co dělat, protože to mám momentálně ze stresu. Zkoušela jsem si ho měřit teď doma, měla jsem 112/70, ale tam bude určitě vyšší. Jenže vysvětlujte mu to.
Taky potřebuju už podškrábnout tu přihlášku na školu, jenže to mi zase neudělá, protože nemá mojí kartu a neví, kdy jsem dostala tu třetí dávku žloutenky. Já se z toho fakt zvencnu už.

Aby toho k tomu stresíku nebylo málo, tak se mnou začaly mlátit hormony. Jako každý jaro poslední dobou. Mám výhled přímo na dětský hřiště, a včera jsem se rozbrečela, protože tam byly děti a vypadaly hrozně happy. Zatímco já, celej život nízkotlaká, tu sedim s vysokým tlakem a jsem si jistá, že mi ten doktor zejtra najde přinejmenším rakovinu ve 3. stádiu. Pomoc. :-D Ať už je to za mnou. Všechno! Já už chci pracovat! :-D :-D