Maturita. Formalita?

Stalo se to ve středu 23. května 2018. Ten samý den v roce 2017 pustili Kajínka, v roce 2010 Češi v hokeji porazili Rusy a vyhráli svoje zatím poslední zlato na mistrovství, a v roce 1618 proběhla třetí pražská defenestrace. No a letos Strašilka odmaturovala. 

A stálo jí to nervy. 

Koho by čistě teoreticky zajímalo, jak to probíhalo, tak tady to je.

Hned na začátek bych chtěla říct, že jsem neskutečně ráda, že to mám za sebou. Cítím se vyfluslá jako žvýkačka. Na pondělí jsem spala asi tři hodiny, na úterý sedm, na středu asi čtyři (při troše dobré vůle) a na dnešek asi necelých šest, protože jsem měla službu. Na které jsem ve finále byla až do čtyř hodin. Myslela jsem, že zítra půjdu podpořit spolužačku, ale asi ne. Chci spát. :-( Cítím, že mému tělu už se tohle moje chování nelíbí. A já se mu nedivím. 

Naši třídu tvoří 31 lidí. Museli jsme se vejít do pěti dnů, protože na naší škole jsou čtyři čtvrťáky, a na maturitu máme vyhrazené dva týdny. Žádná třída není a dlouho nebyla tak početná, jako ta naše. Tudíž v pondělí šlo lidí sedm, jinak šest.

Hned v pondělí bylo zahájení. Představili nám předsedkyni maturitní komise, která měla angínu. Na třídní bylo vidět, že je z toho nesvá, evidentně se nechtěla nakazit. Nedivím se, my jsme tuhli taky. Předsedkyně mi jinak připadala docela fajn, hodně se na nás usmívala, a když dostala velkou kytku, tak bylo vidět, že má radost. Popřála nám hodně štěstí. Potom se ukázala i ředitelka, o které jsme si všichni mysleli, že je tuhá a škola nám to tají. Opírala se sice o berle, ale byla tam, mluvila, a vypadala docela živě. Popřála nám šťastnou ruku. Připadala jsem si jako v Hunger Games. Pak jsem šla domů. Neměla jsem tam na to nervy. 

Na řadu jsem šla ve středu. Den předem jsem byla docela dost vystresovaná, ale večer jsem do sebe stejně dostala nějaké jídlo. Musela jsem. Navíc mě kamarádka přes zprávy uklidňovala, že se to fakt dá udělat, a nedostali to jen ti, kteří neřekli absolutně nic, a nebo kecali blbosti. Trochu to pomohlo, ale stejně jsem spala hodně málo. 

Ve středu jsme museli být ve škole už na půl osmou, to si první otázku tahal spolužák. Začali jsme češtinou. Vytáhnul si Jámu a kyvadlo, a vyloženě tím naštval spolužačku, která o tuhle knihu stála taky. Ta si nakonec vylosovala jedenáctku, Ostře sledované vlaky. Jiná spolužačka pak měla Máj, další Smrt krásných srnců, a nejhůř dopadla ta, která měla Maminku. Já jsem, myslím si, dopadla docela dobře - vylosovala jsem si Saturnina. Desítka. To bylo dobré. 
Zkoušející byl můj nejmilovanější češtinář a jeho suprová manželka. Nejprve se trochu mračila, ale když jsem u zadávání u potítka prohodila, že je to hezká knížka, začala se usmívat. A nepřestala. Nepřestala vůbec. Smála se celých patnáct minut, co jsem mluvila. Nejvíc vyplesklá ze mě byla, když jsem charakterizovala postavu Milouše, a zmínila jsem, že umí pěkně bruslit.

Evidentně jsem na ni udělala dojem. Sice mě tam jednou zachraňovali (nevěděla jsem, co znamená bílá vrána - jestli to teda byl Saturnin, a nebo ne - asi bych to vědět měla, ale já si pod tím pojmem v tu chvíli nedokázala nic představit), ale jinak jsem to zvládla dost dobře. Spolužák, který v tu dobu psal na potítku veřejnou správu, mi pak říkal, že ze mě češtinářova žena byla úplně hotová. Jo, víte proč? Saturnina má ráda. Ve vedlejší třídě ho probírala asi měsíc. 

Druhá šla veřejná správa. Tam to bylo trochu horší. :-D Spolužačka s Ostře sledovanými vlaky si vytáhla opět jedenáctku, spolužák dostal téma, které jsem chtěla já (správní řízení), jedna měla veřejnou správu (téma obecně - to dostat já, tak jim tam nevybečím asi nic moc), další obranu, jiná kraje. A já? Dávky. Dávky, jedno z nejhnusnějších témat, fuj! Měly číslo 15. Cítila jsem se podvedená osudem. Tedy, dokud jsem nezačala mluvit. 
Lidi, já vám musím říct, že nikdy v životě jsem tak moc neokecávala. U dávek pěstounské péče jsem charakterizovala pěstounskou péči a její druhy, i když to patří do práva, a u každé dávky jednotlivě jsem opakovala, že ji vyplácí Úřad práce na účet nebo poukázkou. :-D Pak jsem teda trochu popletla životní a existenční minumum, ale proto, že jsem byla nervózní - řekla jsem to přesně naopak. Místopředsedkyně na mě štěkla, že existenční minimum je na přežití, a jak tedy může být vyšší než to životní. Uvědomila jsem si tu chybu a opravila se, ale vykolejila mě ta ženská, vykolejila. Ten konec, a sice sociální pomoc, už jsem moc nezvládla. Víc toho řekla profesorka než já, ale doplňovala jsem ji o nějaké fakty, které jsem si v souvislosti s tím vybavila, takže jsem si asi pomohla. Nakonec se mě přísedící zeptala, jaký je odvolací orgán proti Úřadu práce. Tak jsem řekla, že je to Ministerstvo práce a sociálních věcí. Přísedící na mne ukázala vztyčený palec, jakože super, a byla jsem puštěna ven. O dvě minuty dřív. Neměla jsem příliš dobrý pocit, tedy ne z toho konce. 

Angličtina byla nejhorší. Ne kvůli tomu, že bych neuměla kváknout anglicky, ale kvůli tomu, že jsem si vylosovala zločiny a tresty. :-( A navíc úplně blbý pracovní list. Na potítku jsem hrozně zmatkovala, nestíhala jsem to všechno psát a připravovat. Nicméně dobrý. Nakonec mi strhli asi jen dva body, což jsem se divila. Měla jsem totiž s profesorkou naplánovat ples. :-D A tam jsem se zamotala, protože tuhle část jsem si na potítku nestihla připravit. Byla to čirá improvizace, a bylo to vidět. Ale dobrý, budeme tam mít Míšu Davida, obhájila jsem si ples v prosinci (kvůli šatům, he), kámoška nám udělá pozvánky (ještě to neví), a super. Dělala jsem spoustu chyb, který jsem si vzápětí uvědomila a opravila se. Přísedící pak netušila, jestli to má zapisovat a nebo ne. :-D Ale asi mi to v komisi nakonec prominuli, protože jak říkám, dolů šly snad dva body. Nicméně musím říct, že jestli mě při maturitě chytla nějaká panika, pak to bylo právě v momentě, kdy jsem seděla na potítku před angličtinou. 
Mimochodem, ta spolužačka s Ostře sledovanými vlaky si vytáhla zase jedenáctku.

A poslední šlo právo. Toho jsem se děsila úplně ze všeho nejvíc. Přísedící byl totiž doktor práv, starosta obce, bývalý kriminalista. :-) Zkoušející sice byla naše třídní, ale to víte. Navíc jsem poslouchala samé takové blbé historky o tom, že se hodně vyptává holek, skáče jim do toho, a podobně. No, neuklidnila mě ani situace před mým zkoušením, kdy si jedna vytáhla občanské právo - závazky, a on se jí ptal na to, jaká je povinná výbava v autě. :-D Byla jsem před právem, mírně řečeno, hysterická. Když si spolužačka s Ostře sledovanými vlaky vytáhla v pořadí čtvrtou jedenáctku, tak jsem šla fakt do kolen, páč mi bylo jasný, že teprve teď promluví Vesmír. 

Když jsem se začínala učit právo, tak mě pořád něco nutilo vracet se k otázce číslo 6. A když jsem si ze srandy řekla, že první číslo, co mě napadne, si určitě vylosuju, napadla mě právě šestka. 

U maturity jsem si vylosovala otázku s číslem 21. 

Otázky byly přečíslované. 

Pod otázkou 21 se skrývala otázka, kterou jsem ve svém seznamu měla pod číslem 6. 

A takhle jsem, milé děti, doodmaturovala. Obávaný pan doktor, starosta a česká verze Horatia z Kriminálky Miami mě ani jednou nepřerušil, kýval, a pustil mě o čtyři minuty dřív, protože jsem řekla fakt úplně všechno, a ještě jsem do toho zavrtala legislativní proces a činnosti orgánů obce a kraje. Všimněte si, jak jsem kalkulovala. Jako starosta ocenil mou znalost funkce veřejné správy, a protože se velice rád ptá na legislativní proces, kdykoli si někdo vylosuje Ústavu, splnila jsem i toto jeho nevyřčené přání. A navíc jsem byla poslední, takže chtěl jít domů. :-) 

Mezi zkouškami byla atmosféra nervózní, ale sešli jsme se docela dobrá grupa. :-) Vadila mi jediná věc, a to spolužačka, která odmaturovala v pondělí. Nevím, co tam dělala nebo proč tam byla, ale byla vysmátá jako lečo. Vyprávěla tam, jak jí bylo na angličtině špatně, protože se na ni učitelka mračila (na mě se usmívala, stejně jako na všechny ostatní, i když jsem očividně kydala), jak ji dusil JUDr. na právu, jak se mračila češtinářova manželka, jak jí profesorka na veřejnou správu skákala do řeči... No, hrozná sranda to byla. My všichni oči navrch hlavy, a spolužák, co měl zrovna službu, to děvče pitomé málem vynesl v zubech. Řeči to byly opravdu přehnané, to jsme sami zjistili, spolužačka je trochu hysterka a ráda přehání. Jenže tohle si prostě jako maturant těsně před zkouškou neuvědomíte, že jo. Všichni jsme kvůli ní byli strašně vyděšení. Ten spolužák se službou se nás tam snažil uklidňovat, že to opravdu není tak hrozný, a mezi řečí cedil nějaké vulgarismy, které patřily té spolužačce. :-D Zpětně jsem mu moc vděčná. Jako jeden z mála ten den nematurujících tam prokázal alespoň náznak nějaké solidarity a mozkové hmoty. 

No, a pak jsem si večer sedla na postel. A koukala jsem z okna. A to bylo celé. Nepřišel žádný zázračný pocit euforie. Chtěla jsem prostě jít spát, ale vlastně jsem ani nechtěla. Měla jsem hlad, ale bylo mi děsně blbě. Nějak mi to nedocházelo, a nedochází mi to ani teď. 

Ne, maturita nebyla formalita. Stálo mě to hodně, ale fakt hodně úsilí, intenzivně prostresované dva týdny. A samozřejmě spoustu stresu ještě před ústní částí, zdravím didaktický test z češtiny. Ale ta závěrečná část? Nikdy by se nemohlo stát, že bych to neudělala. Protože jsem se učila. A protože jsem se učila celý ty čtyři roky. A ti učitelé to vědí, což mi ukázali při udělování známek. Čímž nechci říct, že maturita by pro ty, kteří se čtyři roky učili, měla být dávačka. Ne. Já sama jsem ráda, že jsem to podstoupila, protože jsem konečně svoje úsilí proměnila v něco opravdu smysluplnýho. A bylo to skutečný úsilí, který mě stálo docela dost vlasů, tři nebo čtyři kila váhy a ekzém na dlaních. ( :-( ) Ti, co to neudělali (zatím 2 lidi), byli prostě, promiňte mi to, blbí. Nemyslím intelektově, k tomu mají celkem daleko. (Jedna si to přečetla až den před zkoušením a ten druhý si vzal němčinu, i když v ní není a nikdy nebyl dobrý.) 

Takže tak. Když se na to podívám zpětně, tak to byla sranda, protože jsem byla připravená.  

Navzdory všemu budoucí podobu svého maturitního vysvědčení ještě neznám. Body z češtiny si totiž nepamatuju. :-D Předsedkyně nám je říkala, a já si nemůžu vzpomenout, zaboha ne, jestli to bylo 25 nebo 26. Protože jestli 26, tak by to znamenalo, že umím výborně česky. Což se mi nezdá, chápejte. :-D Takže jsem rodinu raději seznámila s tou chvalitebnou variantou, ať se zbytečně nechytají něčeho, co pak nebude pravda. :-D 

O této mé malé spekulaci víte jen vy, takže pssst. 

PS: Dneska jsem šla školnici poprosit o horkou vodu do konvice na kafe. Oslovila mne a mé spolužačky "děvuchy". 
PS²: Zbylo hodně jídla, které jsme si objednávali u pána, co vede náš školní bufet. Dostala jsem domů za pomoc (= umývání veškerého zapraseného nádobí, s mýma ekzematickýma rukama, protože ostatní spolužáci zdrhli a na úklid jsme tam zůstaly tři) dort, celej jablečnej džus, a předtím jsem sežrala asi čtyři řízky, smaženku, chlebíčky, hafo křupek, nějakou pudinkovou buchtu a želatinovej bonbón. Můj žaludek se sice trochu vztekal, po těch dnech hladovky, ale nakonec byl spokojenej jak on, tak i já. 

A teď mne omluvte. Jdu jíst. Budu žrát jak zjednaná.