Nejdřív jsem nic takového nechtěla psát, protože mám pocit, že se v mém životě za poslední rok neudálo skoro nic. Navíc mi mé racionální já tak nějak říká, že ten kalendář mi nemá co poroučet, co se v mém životě má nebo nemá stát. A má pravdu. Racionální já má skoro vždycky pravdu. Kdybych se podle něho řídila častěji, byla bych se v životě neocitla v tolika kaších. Ale co naplat, konec roku vnímám jako příležitost ledacos si ujasnit.

Nedávno jsem taky začala s Postcrossingem.

Ahoj.

Jenom jsem vám všem chtěla popřát krásné svátky. Ať je na vás Ježíšek letos hodný. A ať třeba uvidíte zlaté prasátko. Ani nemusí mít nutně zahnuté zuby nahoru. Buďte se svými nejbližšími, a na ty, se kterými být z jakéhokoli důvodu nemůžete, myslete.

Z celého srdce vám přeji, ať se vám splní to, co si přejte vy.

Kamarádka mi dneska popřála bohatého Ježimuže. Odvětila jsem, že ježi v tom slově mohla klidně vynechat, protože jsem včera v drogérii nechala nekřesťanské peníze. Když ta rtěnka měla tak krásnou barvu. Ale ve skutečnosti nepotřebuju bohatého Ježimuže a ani jiného muže k tomu, abych dokázala prožít slušný svátky. Člověk by se měl snažit radovat se z toho, co už má. Myslím z těch pozitiv. To je pro mě podstatou těch Vánoc.

Mějte se rádi, buďte na sebe hodní, a až k vám nějaký ten Ježimuž přiletí, určitě mi řekněte, čím vám udělal radost.

Tak zase ahoj, musím jít zdobit tu pelichající větev stromek. Loučím se s vámi včerejší vtipnou příhodou, snad vás to pobaví víc než mě. :))

Ha! Vánoce jsou tu. To už ani já popřít nemůžu.

Tahle věta mojí spolužačky mě docela položila. Asi bych měla bejt zvyklá, asi by mě to nemělo překvapit, ale prostě mě to tak hnusně zabolelo, že bych se z toho picla.

Upozornění: Jste-li hákliví na popis ekzému, tak nečtěte. Dík.

Tak pravil klasik. Nebo nepravil, to je vlastně jedno.

Protože mně se teď teda daří ohromně.

:-D

Říká se, tedy aspoň naše třídní to tvrdí, že střední škola je to nejlepší období v životě.

Jo? A v jakých místech?

Předepsala jsem tenhle článek už dřív, tedy ještě v době, kdy jsem byla v relativní psychické pohodě. Píši, že jsem byla v relativní pohodě, protože asi tak od května v pohodě nejsem ani omylem, což určitě vidíte i na mé (ne)aktivitě. Takže ještě dřív, než se pustím do oslav v podobě Tlapčina dotazníku, který jsem měla v plánu vydat až na "moje" (Strašilčiny) narozeniny, nastíním vám důvody, proč v poslední době nepíšu a nekomentuju, nemám dobré články a celkově působím jako nudná verze toho stvoření, co tu začalo před rokem psát.

Původně jsem si říkala, že nic psát nebudu, nechám všechno proběhnout v klidu a míru... no, ne.

Už i na mou matku dolehla věčná samota, takže svolila k něčemu, k čemu ani sama nikdy nedoufala, že svolí.

Budeme mít psa.