Atraktivnistrasilka | Tragikomický život Strašilčin

Ano... už je to tak! Strašilka opět požila alkohol (tentokrát Frisco, víno se mi nechtělo otevírat) a opět zapnula hokej (stejně jako minule!), takže tu máme další díl tagu. Vlastně je to vaše práce, protože jste mi psali, že chcete ještě. Víno (omlouvám se) i tag. No... takže jsem vyhrábla svoje screeny. A můžeme jít na věc.

Tak se to stalo. Po víc jak třech měsících randění, mých víkendových cest do jeho rodného města, schůzek nad pizzou, utíkání před jeho bratry, tajného venčení jejich psa, oklepávání mého oblečení od psích chlupů po každé cestě jeho dva roky neluxovaným autem, hledání mých naušnic pod gaučem, praní se o místenky ve vlaku, všetečných otázek našich maminek a vyhýbání se tématu, kdy to tak nějak zoficiálníme, jsem se setkala s jeho rodinou. 

Celou. 

Přátelé... neexistuje věta, která by vystihla ten sociální šok, jakého se mi dostalo.

Jak už víte, začala jsem dělat do zubů.

Nevím, jak vy, mé drahé kolegyně (kolegové pro tentokrát prominou), ale jestli na světě existuje něco, co mi dokáže dokonale zastínit racionální myšlení, není to láska, nýbrž ty potvory vylučované žlázami s vnitřní sekrecí.

Protože se posledních několik dnů vyloženě nudím, a protože se v mém životě neděje nic tak převratného, o čem stojí za to psát, povyprávím vám ne až tak dobrodružný příběh, který se udál den před Štědrým dnem sto kilometrů od Prahy, a jehož pointa v sobě nese velké poselství.