Tak se to stalo. Po víc jak třech měsících randění, mých víkendových cest do jeho rodného města, schůzek nad pizzou, utíkání před jeho bratry, tajného venčení jejich psa, oklepávání mého oblečení od psích chlupů po každé cestě jeho dva roky neluxovaným autem, hledání mých naušnic pod gaučem, praní se o místenky ve vlaku, všetečných otázek našich maminek a vyhýbání se tématu, kdy to tak nějak zoficiálníme, jsem se setkala s jeho rodinou. 

Celou. 

Přátelé... neexistuje věta, která by vystihla ten sociální šok, jakého se mi dostalo.

Dalších z mých malých životních reportů.

Jak už víte, začala jsem dělat do zubů.

Vždycky jsem si myslela, že když je někdo zadanej, tak nějak automaticky slaví Valentýna. Že je to jakože samozřejmost, a nemusí jít zrovna o plyšový srdíčka, obří kytice nebo kýčovitý dvoumetrový vycpaný medvědy (plyší... vycpaný). Ó, jak šeredně, šeredně jsem se spletla!

Nevím, jak vy, mé drahé kolegyně (kolegové pro tentokrát prominou), ale jestli na světě existuje něco, co mi dokáže dokonale zastínit racionální myšlení, není to láska, nýbrž ty potvory vylučované žlázami s vnitřní sekrecí.

Strašně, strašně moc prahnu po kolu. Jako kdejaký osmiletý dítě.

Protože se posledních několik dnů vyloženě nudím, a protože se v mém životě neděje nic tak převratného, o čem stojí za to psát, povyprávím vám ne až tak dobrodružný příběh, který se udál den před Štědrým dnem sto kilometrů od Prahy, a jehož pointa v sobě nese velké poselství.

Čas na malou silvestrovskou bilanci.

Abych pravdu řekla, tak jsem poslední týdny byla dost mimo. 

Dost hodně mimo.

Že jsem občas otravná, neodbytná, vlezlá jak mráz... to se ví. Není to žádná novinka. Předpovídali mi budoucnost učitelky, chcete-li profesorky, jak říkala značná část mé rodiny. Asi od mých šesti let.

Vždycky jsem měla tendence chytračit. Byla jsem taková ta holčička s ulíznutým culíkem, která žaluje paní učitelce, protože Toníček při hře ulomil kolečko od autíčka. Taková ta holčička, která své vrstevníky považovala za blbce, ve škole měla samé jedničky a šprťáckou pověst. Vlastně mi k dokonalé vizuální image téhle typické holčičky chyběly jen brýle. I ty rovnátka jsem měla.

No, takže když jsem nešla na tu pedagogickou fakultu, byla to strašná rána. Pro celou rodinu i chatovou osadu, kde už se uzavíraly sázky, jakou kombinaci si zvolím a na kterou se skutečně dostanu.