Atraktivnistrasilka | Tragikomický život Strašilčin

Vždycky jsem si myslela, že když je někdo zadanej, tak nějak automaticky slaví Valentýna. Že je to jakože samozřejmost, a nemusí jít zrovna o plyšový srdíčka, obří kytice nebo kýčovitý dvoumetrový vycpaný medvědy (plyší... vycpaný). Ó, jak šeredně, šeredně jsem se spletla!

Strašně, strašně moc prahnu po kolu. Jako kdejaký osmiletý dítě.

Čas na malou silvestrovskou bilanci.

Že jsem občas otravná, neodbytná, vlezlá jak mráz... to se ví. Není to žádná novinka. Předpovídali mi budoucnost učitelky, chcete-li profesorky, jak říkala značná část mé rodiny. Asi od mých šesti let.

Vždycky jsem měla tendence chytračit. Byla jsem taková ta holčička s ulíznutým culíkem, která žaluje paní učitelce, protože Toníček při hře ulomil kolečko od autíčka. Taková ta holčička, která své vrstevníky považovala za blbce, ve škole měla samé jedničky a šprťáckou pověst. Vlastně mi k dokonalé vizuální image téhle typické holčičky chyběly jen brýle. I ty rovnátka jsem měla.

No, takže když jsem nešla na tu pedagogickou fakultu, byla to strašná rána. Pro celou rodinu i chatovou osadu, kde už se uzavíraly sázky, jakou kombinaci si zvolím a na kterou se skutečně dostanu.

Reakce kamaráda, když jsem mu řekla, že chci shodit přes 20 centimetrů vlasů.