Visí to nade mnou. Zas.

Byla jsem navštívit svou babičku. Viděly jsme se po několika měsících, které pro mě byly kvůli vytíženosti ve škole poměrně dost hektické. Promluvily jsme si o všem možném - o tom, jaké pečeme cukroví, jak se mají naše zvířátka, nebo jak jsem se zahodila na VOŠ místo toho, abych šla na tu VŠ.  

A pak mi babička řekla, že bude dělat autoškolu. 

Vybavil se mi můj hořký rok 2017, který jsem v podstatě prožila za volantem s nervama na dranc. 

Babičce je přes 70, ale jaksi zdědila auto, takže to chce prostě zkusit. Nevymlouvám jí to, na rozdíl od zbytku rodiny. Instruktor je stejdův známý, dostal od babičky za úkol říct jí, jestli jí to vážně echt nepůjde. Babička je poměrně realistka - uznává, že by s řízením auta mohla mít problém, vzhledem ke svojí povaze, která je mírně řečeno... Jak to říct a neurazit babičku? To nechci. Ale faktem je, že je děsně náchylná k úleku. Ona auto nikdy neřídila, nikdy ani neotočila klíčkem v zapalování, prostě nic. Děda byl tak trochu cholerik, tak trochu řidič z povolání, a tak trochu háklivý na všechna svoje auta. Celý život. Hrozně nerada jsem s nimi jezdila, protože to bylo každou chvilku: 

Děda: *přijíždí ke kruháku* 
Kruhák: *je malý a beznadějně plný*
Babička: "Proč nejedeš?"
Děda: "Nevidíš, že nemůžu?"
Cizí auto: *milosrdně zastavuje a dědu pouští*
Děda: *vyjíždí*
Babička: "Pepikůůůůů!"
Děda: *lekne se*
Auto: *s bolestným zachrochtáním upadá do bezvědomí*
Děda: "Hergot, Věro, dyť mě pouštěl!"
Cizí auto: *kašle na dědu a jede*
Auto za námi: *troubí*
My všichni: *čekáme na další zázrak*
(autentický přepis) 

Ne, že bych babičce nevěřila, ale svézt bych se s ní patrně nechtěla. Asi tak moc stejně, jako bych se nechtěla svézt se sebou. :-D

Po zbytek odpoledne/večera probíhaly konverzace typu: 

Babička: "Takže počkej. Přijdu do auta a otočím klíčem."
Já: "Ano. Ale k tomu musíš taky sešlápnout spojku."
Babička: "A to nejde bez spojky?"
Já: "Ne. Teda jako jo, ale zničíš to akorát."
Babička: "Dobře. A když se chci rozjet?"
Já: *snažím se vybavit si to, co jsem před rokem sekala automaticky* "Upravíš si sedačku, zrcátka, a připoutáš se. No a sešlápneš spojku, dáš tam jedničku, odbrzdíš ručku, a pak záleží..."
Babička: "Děda si nikdy neupravoval sedačku." 
Já: "Děda možná ne, ale ty budeš v autoškole muset. Děda byl pořád stejnej, ale ty tam budeš chodit po různě velkejch lidech."
Babička: "A jak se to dělá s těma sedačkama? Ukaž mi to."
Já: "Jako jak?"
"Babička: "Terezo, okamžitě mi to ukaž!" 
(autentický přepis)

A pak si všechno, co jsem řekla o rozjíždění, psala na papír.

Lidi, je strašně těžký vysvětlit někomu postup rozjíždění. Jednak jsem se strašně bála, abych něco neřekla blbě - vlastně nechápu, proč si mě babička zvolila jako prvotního edukátora, když sama mám houby a ne řidičák - a jednak se mi tam furt motaly věci jako... Jedu do kopečka? Z kopečka? Vyjíždím z parkovacího místa? Nebo jen tak ze vzduchoprázdna do vzduchoprázdna? Co když babičce řeknu, že si má auto před odbržděním ručky pojistit brzdou - pedálem, aby se nerozjela když nechce - tak jsem to dělala já, ale může to bejt úplně špatně, že jo. Já vlastně nevím, co umím a co ne, co mě naučil dobře a co blbě. A navíc je těžký polopaticky popsat něco, co člověk tak nějak dělá automaticky a aplikuje na prostředí. V autoškole jsem se rozjížděla nějak, ale může to být úplně blbě, že jo. Nechtěla jsem tím babičku krmit. 

No, zapomněly jsme sice na zastavení - to je poměrně podstatná věc - ale ono to možná bylo dobře, protože babička nepobírala ani tu část s rozjezdem. Snažila jsem se jí vysvětlit, že tohle je na nic, že si to musí prostě reálně zkusit, jinak to nepůjde. Ale babička vypadala fakticky zmateně, a prohlásila, že když jí to nepůjde, tak maximálně vyhodí dvanáct tisíc za kurzovný. A pak na mě začala střihat obočím. Jen jedním. A řekla: "Nebo ne?" 

Nebo ne? 

Vrátily se mi všechny ty chvilky strachu. Fyzicky jsem cítila ten třas, který jsem zažívala vždy, když jsem se blížila ke kruháku, a nebo k semaforu, na kterém byla zelená (protože zelená se ráda přehoupává do oranžové ve chvíli, kdy jsem pár metrů před čárou). Nebo když jsem chcípla na semaforu do kopce a intruktor na mě začal ječet. Nebo když jsem poskočila při přeřazování a instruktor zase začal ječet. Nebo když mě komisař vyhodil se slovy: "Nó, jela jste moc... moc jakoby vpravo na můj vkus, měla byste to ještě pilovat." 

Nebo ne?

Přiznám se, že autoškola je jednou z věcí, kterou vnímám jako svoje velké selhání. A kterou si asi neodpustím nikdy, možná dokud to neodčiním, a ani pak není jistota, že si nebudu vyčítat ten neúspěšný první (druhý, třetí...) pokus. A popravdě? Bojím se, že když do toho půjdu zas, stane se ze mě (nejen) u zkoušek ten šílený nervák - ten samý, kvůli kterému jsem si kazila zkoušky (a koneckonců i jízdy) loni. Něco jiného je cítit nervozitu, a něco jiného týden předem nejíst a nespat, desetkrát denně brečet, do čeho jsem se to navezla, a třást se u těch zkoušek tak, že se klepe celé auto, jako to bylo u mě. :-D Nejsem si absolutně jistá, jestli to chci podstupovat zas. V rámci zachování svého zdraví, nikoli pohodlí. 

Takže babičce prostě držím palce, ať jí to jde. Samozřejmě kvůli ní, ale i tak trochu sobecky. Protože se znám, a vím, že kdyby nakonec došlo na lámání chleba, asi bych podlehla a šla do toho. Kdyby ne, vyčítala bych si promarněnou... šanci? Asi jo, asi šanci. Nebo příležitost. Protože se se sebou v tomhle ohledu nedokážu smířit, prostě to nejde. 

Nejvíc ze všeho mě vytočilo, když mi kamarádka, která na první pokus udělala řidičák tak, že objela blok (jízda prý na necelých pět minut - aniž by při vyjíždění z parkovacího místa blikla - to není můj výmysl, řekla mi to sama) řekla, že bych možná měla se svejma nervama vyhledat odbornou pomoc, že si to dělám sama. Po tom, co jsem vychytala tři rejpavý komisaře, se kterýma jsem u zkoušek vymetala půl Prahy. Víte, já k ní kvůli tomu necejtím žádnou nenávist nebo závist nebo tak, ale hrozně mě pobavil ten přemoudřelý tón, kterým mi to říkala. Že bych se svejma nervama měla vyhledat odbornou pomoc, to vím taky, ale asi to nepotřebuju slyšet od někoho, kdo celou autoškolu chcípal na jednoduchejch křižovatkách, a pak chytnul komisaře, co měl na háku. Já vím, že to tak prostě chodí, ale neskousla jsem to. Ten den, když přišla po zkouškách do školy, a já se dozvěděla co jsem se dozvěděla, jsem na ní byla hrozně protivná a vylítla jsem, když jsem slyšela, jak si jiné spolužačce stěžuje, že nevěděla o testu, o kterém jsem jí jasně říkala, že bude. Vylítla jsem fakt hodně.

No, nejsem na sebe za to hrdá. Jí jsem se pak omluvila s tím, že jsem byla protivná kvůli tomu, že spolužáci do třídy dotáhli vánoční stromek a já z toho chytala alergické záchvaty a nebylo mi dobře - což byla pravda, alergiii jsem si fakt zažila slušnou, ale nebyl to ten důvod, proč jsem byla, jaká jsem byla. 

Nejsem na sebe vůbec hrdá a jsem špatná kamarádka. Ale aspoň je vidět, jak strašně se na sebe zlobím (že jsem pak hnusná na všechny okolo, to je druhá věc a moje velká charakterová chyba, o které vím). Je to rok od posledních nepovedených zkoušek, a jsem na tom přesně tak, jak jsem na tom byla tehdy. Tedy když se začne mluvit o autoškole, je mi... na nic. :-D

Stejně jako teď. Člověk by čekal, že po roce mi to už bude jedno, ale ono nějak ne. Tu mámvpičistickou pózu se mi podařilo držet docela dlouho, nicméně mě už nějak nenapadá důvod, proč lhát, tak tady to máte. Jo, sere mě to, jsem na sebe strašně naštvaná, ale nejsem si vůbec jistá, jestli do toho vůbec někdy lézt znova. Na jízdách jsem nebyla špatná, byla jsem normálně schopná zajet celou hodinu bez nějakého zásahu, ale u zkoušek jsem se měnila v jinýho člověka. Bojím se, že by to bylo stejný. A bojím se hlavně proto, že si pamatuju, jak jsem se každým tím nepovedeným pokusem shazovala, a jak dlouho mi trvalo zase trochu nabrat sebevědomí. Ne řidičský, ale celkově. 

Tuhle se mě snažila uchlácholit kamarádka, ale popravdě moc mi nepomáhá, když se mě někdo snaží uklidnit tím, že řidičák má každej blbec. Já jsem teda asi ultra super hyper blbec. :-D

No prostě se modlete, aby babička objevila svůj skrytý řidičský talent. Modlete se za ni i za mě, prosím. Ve veřejném zájmu.