Mohu vás všechny ubezpečit, že po přečtení tohoto článku o mně všichni ztratíte iluze, pokud jste tedy nějaké měli.

Na můj vkus je těch balad v poslední době nějak moc, a ta o vroucím sádle tomu úspěšně korunuje.

Kdybych měla jmenovat každou baladu, která se udála v uplynulém týdnu až dvou, bude to:

1. Balada o dřezu
2. Balada o vroucím sádle
3. Balada o zaseklém zámku
4. Balada o hořícím vysavači

Už jsem si zvykla, že u nás mají věci zvláštní talent podělat se zrovna v momentě, kdy je to nejmíň vhodné. I když to má s talentem s velkou pravděpodobností společného jen pramálo.

No, mělo to rychlejší spád, než jsem myslela.

Narozeniny jsem oslavila v nouzovém stavu, což je něco, co prostě chcete: Jste na horách, v Harrachově, kde je prostě liduprázdno. Pár sebevrahů na Čertovce na lyžích, pár zbloudilých Pražáčků na Mumlavských vodopádech. Je vám jednadvacet, ale nemůžete si koupit ani kousek dortu na oslavu, protože zavřeli všechny cukrárny v blízkém okolí - stánková se tam nenachází a trdelník se zrmzlinou nechcete... Takže vynalézavý přítel vaší matky zapíchne prskavku do čokolády. Blízká Norma vybrakovaná, JIP plný, do okolních Lebensmittel fakt chodit nechcete.

Původně jsem článek na toto téma psát nechtěla. Jednoduše proto, že jde o téma, které teď řeší každý. A možná právě to mě nakonec donutilo to nepopulární rozhodnutí přeci jen učinit. Tak tady to máte.

Peníze, které samozřejmě nešly do kapsy mně.

Dnes je čtvrtek, což je ideální k tomu, abych vám rozjasnila den trochou toho svého životního bláta.

V pondělí jsem zase začala cvičit.

Zase? Jak jako zase? Tak mi tedy dovolte, abych vám odpověděla.

Opět nastal ten veselý den, na který se těším vždy už od začátku prvního dne nového semestru.

Dámy a pánové, já mám dost.