Atraktivnistrasilka | Tragikomický život Strašilčin

 Je to oficiální, no. Moji prarodiče seznali, že už začínám být divná.

Už několik let to s babičkou praktikujeme tak, že si řekneme co bychom chtěly, a koupíme si to.
V mém případě jde většinou o hadry, v babiččině případě o knihy. S knihama to máte lehký, řekneme název a autora. S oblečením je to horší.

Život Pražáka, aneb tady to máte vlastně hrozně lehký. Babička mě nějakou dobu před Vánoci čapne, a jedem do centra. Nejčastěji na Václavák, kde jsou takové ty obyčejné obchody s oblečením, jako je New Yorker, céáčko, háemko, a tak podobně. Cestou si většinou projdeme trhy, babička si dá svařák, já mrznu, svět je prostě fajn.

Letos to ale byla jiná sranda.

Je asi tak čtyřiadvacet hodin předtím, než mě začnou přepadat záchvaty paniky (důvod1 a důvod2). A dokud jsem ještě schopná dejchat, koukat a dělat si z toho srandu, proč toho nevyužít, že? Ostatně, kdo ví, jak budu vypadat zítra.

 Advent. Ach, advent... Klid, mír, v kuchyni je tlumené světlo. Uprostřed adventního věnce hoří hřbitovní svíčka, naštěstí bez víčka (rýmuje se to! rýmuje!). V okně visí anděl na kometě, taky žádný mladíček. Už celých dvacet adventů tady straší kolemjdoucí. Dvacet Štědrých dnů tady pozoruje, jak se Strašilka rve jídlem co nejvíc, víc a víc, až je to ošklivý. A teď nemluvím o štědrovečerní večeři, proboha ne! Komu jde v dnešní době o zlatý prase? A i kdyby ne, my máme celoročeně figurku zlatýho prasete vystavenou na poličce. Takže já se strachovat nemusím.

 A nebo jsem divná jenom já, těžko říct.