Atraktivnistrasilka | Autoškola? Už ani nespím.

Asi takhle bych vám to řekla.

Nemám internet. Teda, mám. Mám internet. Občas.

Víc se ze své neaktivity zpovídat nebudu. Je toho na mě celkově moc.

Autoškola tomu zrovna nepomáhá.

A to je asi důvod, proč dneska píšu. Dlužím to tak trochu vám (když jsem to načala... samozřejmě vás moje blbost všechny hrozně zajímá, já vím), dlužím to sobě, dlužím to Lasičkovi. Tomu teda hlavně.

Kdo si Lasičku představuje jako kouzelného dědečka z kouzelné chatičky v kouzelném lesíčku, je vedle jak ta jedle.

Možná z toho cítíte cosi negativního. Ne, nechci tím říct, že by byl zlý, nebo tak něco. On nic takového není. Jízdu jsem s ním ještě neměla a nemůžu soudit, jak se při nich chová.

Mám za sebou teorii.

No. Uf.

Dozvěděla jsem se asi tolik, že nad křižovatkama na obrázku nemám moc přemejšlet, protože jsem ženská, a, cituji, holčičky na přemejšlení nejsou. Jak jinak jsem tedy tu křižovatku měla vyluštit, zůstává mi záhadou. Dále mi bylo řečeno, že se nemám mračit, protože kdo se na mě má dívat (luštila jsem tu zatracenou křižovatku...), a nakonec nemám přemejšlet jako ženská, ale jako řidička, protože ženský nemyslej.

Ok.

Ale zase mě pobavil, když vyprávěl o jednom vyšinutém komisařovi, policistu řídícího provoz popsal jako takový péro z gauče, který by tam do půl hodiny leželo placatý, doporučil nám, kam si máme zajet na čínu, až budeme mít řidičák a když mně a kamarádce poradil, ať si najdeme nějaký bohatý chlapy, co nám koupěj auta s automatem, protože sakra, to je pohoda.

Takže co se týče prvního odstavce, snažím se to chápat jako ostřejší smysl pro humor, který mě bohužel po stresovém dni rozbrečel. Dobře, stačí mi málo, každopádně jsem ten den po teorii neměla ani trochu dobrý pocit. Křižovatky jsem nechápala, připadala jsem si jako absolutní debil. Jenže druhý den jsem kvůli nemoci zůstala doma - nebylo co dělat, takže jsem otevřela interaktivní program, který nám Lasička doporučil (nebylo to ilegální, je u nich registrovaný jako partner). A jela jsem. Nejdřív značky. Pak křižovatky.

Pochopila jsem to. Tak moc, jak to jen "teoretický řidič" může chápat. Takže úspěch. Pro mě je to úspěch.

Nakonec ta moje hloupost byla asi fakt daná hlavně tím, že jsem v den té teoretické hodiny vstávala v půl páté, celý den stála v průvanu, dealovala žluté kytičky proti rakovině (:D), usmívala se na lidi... hladová... A pak mi Lasička řekne, že kdo se má na mě dívat.

Měl pravdu, mezi náma. Fakt jsem asi vypadala hrozně. A k tomu jsem se ani nemusela mračit.

Ale na citlivku jsem toho ten den vydržela docela dost, abyste věděli.

Takže asi tolika k Lasičkovi. Uvidíme za týden, až budu mít první jízdu.

Tím moje autoškolování ale nekončí.

Dneska mě P. vzal na odlehlejší parkoviště. Prý abych v pondělí na to auto nekoukala jako vyvoraná myš. Nejdřív jsem držkovala - vím, že to Lasička nemá rád. On si svoje děvčata kazí sám. Takhle to řekl.

Jenže nakonec jsem svolila. A dobře jsem udělala.

Byla jsem totiž ouplně levá. A než mě P. přemluvil, abych sakra zkusila tu spojku pustit do záběru, uběhlo tři čtvrtě hodiny. 

Nekecám. Takhle moc jsem se bála.

Když jsem tedy tu zatracenou spojku do záběru opravdu pustila a auto se rozjelo (trochu), měla jsem pocit, že jedu tak padesátkou. Zatímco na tachometru bylo něco mezi pětkou a desítkou. :D 

Ale jinak mi to docela šlo. Rozjela jsem se jednou, hezky jsem zabrzdila... podruhé, blbě jsem zabrzdila. Potřetí, docela pěkně jsem zabrzdila...

Teda, abych vás nemystifikovala. Já jen šlapala spojku. Ne proto, že bych se jí bála pustit, zrychlit a přeřadit si na dvojčeku. Myslím, že bych to zvládla. Jen mi vadil nedostatek prostoru a okolní auta. Přece jenom, Přemysl (auto) nemá dvoje pedály, a tak matka i P. byli závislí jen na tom, co udělám nebo neudělám. Chvilku jsem měla pocit, že chce matka z toho auta vyskočit (otevírala okýnko!), ale nakonec zůstala. A pak si to taky zkusila. Chcíplo jí to. Dělala to úplně blbě. Vím to, protože jsem si teorii startování, ježdění a brždění četla asi tak 50x. Umím jí skoro nazpaměť.

Nebudu kecat, hodně mi to pomohlo.

Taky jsem pochopila, k čemu je neutrál (teda, aspoň k čemu je u semaforu), pochopila jsem (konečně!), jak to řidiči dělají, když popojíždí v koloně, kvedlala jsem řadící pákou, zatahovala jsem ručku (tady se ukázala ta pravá nevýhoda mejch úzkejch rukou, ha), seřizovala sedačky, zrcátka (jakože, to seřizování vnějších zrcátek na čudlíky je fakt hustý!)... Ufky dufky. P. mě chtěl sice zkazit, vštěpoval mi špatnej návyk, ale já jsem ho neposlouchala a rozjížděla se tak, jak je to napsané v té interaktivní prezentaci, co mi doporučil Lasička. Protože P. to vysvětloval hrozně blbě, tak jsem si řekla, že na něj kálí Bílej tesák, a dělala to tak, jak to přikázala moc nejvyšší (Schröter, musím tomu udělat reklamu, opravdu suprovej program).

To jsem se takhle krokem rozjela po parkovišti, když naproti mně vyjel chlápek v bílé Felícce. Zastavil, frajer, asi patnáct metrů ode mě (patnáct, jakože!), čímž mi znemožnil dále jet. Neboť jsem se bála, že do něj najedu. Jak jsem se bála, zatočila jsem volantem doleva, směrem k obrubníku. P. mi řekl, že klidně ještě můžu jet, že mám před sebou celých patnáct metrů (díky, fakt!!) a rozhodně do chlápka nenajedu. Jo, a že mám otočit volantem tak, abychom byli čumákama naproti sobě.

Super výzva.

A víte co? Já se odhodlala, krokem vysvištěla dopředu, srovnala směr, takže jsme byli rovně, čumákem naproti tomu sebevražednému pánovi (!!!!!!), zastavila, vyřadila na neutrál, odšlápla spojku, zatáhla ručku... a stáli jsme. Živí. Pán byl taky živý. Obě auta v celku. Tak osm metrů od sebe.

Dejte mi můj řidičák.

Nic závratného se nestalo. Pro vás. Já jsem zjistila, že dokážu nastartovat a dokonce se i rozjet. Ze spojky jsem nohu nedala, ale to, hádám, napravím ve středu a v neděli, kdy se P. obětoval a půjdeme jezdit zas. "Jezdit". Že jsem se nezmohla na víc, než šlaping spojky, to mě sice mrzí, ale nechtěla jsem ohrozit chodce, co chodili kolem (vážně mě to dojímalo - já za volantem a oni se mi v klidu projdou před čumákem... jakože... sebevrazi?!), auta kolem, prostě tam bylo málo místa a na to, jaké jsem měla možnosti, a taky na to, že jsem za tím seděla úplně poprvé, no... 

Prostě, do středy si musím najít nějaký plácek poblíž, na kterém se dá bezpečně a beztrestně projet a ozkoušet si jízdu bez šlapingu na spojku. :D Ale už se toho moc nebojím. Docela mě P. chválil, že poznám ty správný rozjezdový otáčky.

Bojím se spíš té hodiny s Lasičkou. Než jemu se podaří přemluvit mě, abych vyjela na komunikaci... oje.

Takže si to shrňme:

1) Lasička je trochu specifický, musím si zvyknout, že je trošku ostřejší a přijde mu to vtipné. A taky je krapet sexistický, zdá se mi, ale ať si je, hlavně že mě (snad) naučí řídit, on ty samý pozitivní recenze všude možně nemá jenom tak. (To píšu hlavně pro tebe, Anex. Neměj z něj takovej strach. Já se ho taky bojim, ale kašlu na něj. :D)

2) Ale zase dává dobré rady, třeba že fakt nemá cenu dělat řidičák jen na automat, i když je dobré si ho pak pořídit (jakože auto, ne ten řidičák na automat), protože se můžeme dostat k práci, kde po nás budou chtít řídit manuál a to by byl problém.

3) Umím šlapat. Spojku.

4) Na první pokus jsem zvládla krásně plynule zastavit. Maminka na mě byla hrdá.

5) Ale pak chtěla vyskočit z okna.

6) Vím, k čemu je dobrý neutrál. Docela.

7) Nepřejela jsem nevinného pána, ačkoli k tomu byla dobrá příležitost.

8) Instinktivně jsem kroutila volantem na správnou stranu. Nesmějte se mi, to byla jedna z věcí, které jsem se nejvíc bála.

9) Jsem schopná rozjet a zastavit auto. Aspoň trochu. Dál to zvládám teoreticky. Půl úspěchu.

Docela dobré. Aspoň pro mě.

Tímto děkuji nebohému Přemyslovi, že měl se mnou svatou trpělivost.

Přemysl je to auto. Aby nedošlo k omylu.

Btw. Lasička o mně prý řekl, že jsem taková minda. Nevíte náhodou, co tím myslel? Nemám se urazit?