Atraktivnistrasilka | Autoškola v autě: Díl první

Pro všechny, co si mysleli, že se dnes pobaví nad mými zážitky za volantem, mám důležitou zprávu: Máte smůlu.

Autoškola se i přesto konala a já o tom i přesto napíšu. Protože to byla docela dobrá hodina.

Která ovšem začala opět rozčileným Lasičkou. Ale mohl si za to sám. :D

Totiž, popořadě. Hodinu jsem měla mít od půl osmé, jenže Lasičkovi tam někdo vypadl. Tudíž se mu udělalo místo už v šest. Takže mi ve čtvrt volal.

L.: "Tak poklade, my máme mít v půl osmý hodinu."
Já: "To máme."
L.: "Poslyš. Měla bys čas už v šest?"
Já.: *zatmí se mi před očima* "Ale jo, měla."
L.: "Tak to je super. Ta tvoje kamarádka, co tam jde taky, jak se jmenuje?"
Já: *říkám její jméno* "Ale mohla bych jí to zavolat sama, abyste nemusel utrácet kredit."
L.: *potěšeně* "Tak jo! Takže vy dvě a jeden fešák."

Fakt mě zajímalo, kdo onen fešák bude.

Volala jsem tedy kamarádce, která z této informace byla opravdu nadšená, protože už měla program. Nicméně, co řekne Lasička, to je dogma. Takže jsme před naším barákem stepovaly už asi čtvrt hodiny před šestou. V šest nula pět se z baráku vyřítil Lasička s tím, jestli hergot nemůžeme aspoň zazvonit, že na nás čekali vevntiř. Čekali, protože ten "fešák" byl už s ním vevnitř. Podle mě nějaký jeho známý, kluk starý zhruba jako já. Nevím, jestli to byl fešák (ale asi jo, no :D), každopádně to byla dobrá služka, protože Lasičkovi držel dvěře, přitom měl v ruce flašku s vodou a krabici od dortu (s dortem?). Což bohatě stačilo k tomu, aby už nepobral nic víc.
Načež nezbylo nic jiného, než nasadit nevinný kukuč.
"Ale pane učiteli, vy jste nám minule říkal, že máme čekat venku před domem."
"Ale-"
(autentický přepis)

Pak Lasička Fešákovi přikázal dát onu krabici do kufru a podat mu flašku s vodou. Jak se brzy ukázalo, ta flaška proto, že mu odněkud z auta odtékala nějaká kapalina, jenže on nevěděl odkud, takže to zatím musel dolejt ručně, než se dostane do servisu. Což bude až ve čtvrtek. Yay. Při té příležitosti nás Lasička zkusil vyzkoušet z toho, co se jako pod kapotou všechno nachází. Poznala jsem jen motor a pak dvě nádobky na brzdovou kapalinu a kapalinu do ostřikovačů, jenže jsem nevěděla, která je která. Takže jsem to radši neřekla. Fešák dostal zakázáno cokoli říkat (asi to uměl), takže Lasička víc než slova motor a tady prostě neuslyšel. Ale nic. Neznámkoval. Poskládali jsme se do auta a jelo se neznámo kam. Pořád jsem neměla tušení, co se bude dít. :D

Fešák seděl na místě spolujezdce. Byl strašně vysokej, takže kolenama pořád drkal do nástavce, kam si Lasička položil telefon, protože mu volala žena. Než jsme vyjeli, Lasička přijal hovor a z telefonu (na reproduktor - mám tam tři žáky, ale nezájem, kecej si co chceš, manželko, kecej si co chceš) se ozval hlas paní Lasičkové.
P. Lasičková: "Hele, já mám asi ruplou pneumatiku. Můžu s tím jet?"
Lasička: "Prosimtě, nikam nejezdi. Já se ti na to večer podívám."
P. Lasičková: "Takže s tím nemůžu jet?"
Lasička: "Ne. Já mám tady žáky. Podívám se ti na to večer."
P. Lasičková: "Žačky, žejo?!"
Lasička: *podívá se na Fešáka a típne to*

Mimochodem, měl tam svojí manželku uloženou pod Janou Lasičkovou. Jak osobní. :D

No a pak jsme jeli. Hned po pár metrech se Lasička optal, jak se těšíme. Fešák kýval a já necítila potřebu cokoli říkat, protože by to nebylo moc pozitivní a Lasička holt negativní věci nemá rád.
"Ty jsou ukecaný, co?" prohodil Lasička směrem k Fešákovi. Načež se naše pohledy (ten můj a Fešákův) zvláštně střetly v zrcátku (při čemž jsem pak chudáka Fešáka docela často nachytávala), takže jsem odpověděla, zatímco kamarádka vedle mě zaraženě seděla a mlčela.
"No jasně, že jsem se těšila. Ani jsem nemohla dospat." A ne, ironicky jsem to neřekla. Druhá věta byla pravdivá, tak proč, žejo.
I rozjasnil se výraz Lasičkův. "No to už se mi dlouho nestalo, aby kvůli mně mladá holka v noci nespala!"
By ses divil.

Dojeli jsme na nějakou málo frekventovanou jednosměrku u takových vilek. Tam to začalo. Lasička nám řekl, ať se nebojíme, že dneska řídit nebudeme.

Uf! A on to prezentoval jako jízdu!

Tak dobré. Seděli jsme v autě a Lasička mluvil spíš k nám, než k Fešákovi, protože měl asi za to, že Fešák tyhle věci zná, ačkoli byl z nás tří jediný, kdo údajně ještě neřídil. Jakože, já to ze strachu taky zatloukla.
"Nudná" teorie jízdy, ale poslouchala jsem. Přiznám se, že si z toho, co řekl, moc nepamatuju, respektive se mi to blbě pamatuje, když jsem to neaplikovala v praxi, ale ten základ jsem pochytila. Jen jsem se dozvěděla, že moje dokonalé brždění, při kterém to necukalo, je úplně blbě. :D Ale nevadí, na nápravu času dost.

Nejlepší byly stejně jeho prupovídky. Kupříkladu: "Při ježdění používám všechny smysly, až na chuť. Prase nejsem, abych chutnal fridex. Ale sladkej, to jo, to on je."

Nebo: "Kdybyste potkali paní Lasičkovou, tak jí to neříkejte, ale když to ještě nebyla moje manželka, jenom přítelkyně, tak jsem měl strašnou zálibu v přestavování aut. Tuhle jsem si přidělal jeden startovací čudlík vedle, protože jsem byl mladej a byl jsem jelito, jenže jsem ho nepoužíval, protože jsem na něj vždycky zapomněl, takže to tam zrezlo a občas to dělalo neplechu. Tak jsem do toho vždycky strčil prst a ono to pak jelo. Jenže jednou jsem auto půjčil paní Lasičkový, ona s tím jela od zubaře a pak jí to nešlo nastartovat. Tři týpci se jí v tom vrtali, jinak vždycky všechno opravili, ale tohle ne. No logicky, když jsem věděl jenom já, v čem to je. Takže jsem tam přijel, jako největší borec jsem nenápadně prstem zašátral v tom knoflíku a normálně jsem nastartoval. Manželka pak vlastně neměla na výběr, než si mě vzít. Takže se jí to opovažte vyprávět, vědí to všichni moji žáci, ale manželka se to nesmí dozvědět, to by byl rozvod."

Nebo taky: "Vám holkám odhad trochu odpouštim, protože už když jste byly malé holčičky, tak vám chlapi tvrdili, že tohle je dvacet centimetrů." (naznačí na prstech asi pěticentimetrovou vzálenost)

A nebo:
Lasička: *podívá se přímo na mě* "Řekni svýmu frajerovi, ať ti koupí automat, až budeš mít řidičák. Pro vás holčičky je to lepší."
Já: "Nemám frajera."
Lasička: "To neni možný! Tak si nějakýho rychle najdi! Nebo nebudeš mít automat!"

A veselá historka:
Lasička: "Řekněte mi. Kolik metrů to tak je, ty dvě sekundy rozestupu aut?"
Fešák: "Ehé..."
Kamarádka: "Tak nevím..."
Fešák: "Padesát?"
Lasička: "Ježišikriste! Uber!"
Já: "Tak pětadvacet."
Lasička: "Ty mě sereš, holka. Tys to zase uhodla."
(autentický přepis)
*zase, protože už předtím jsem uhodla nějaké číslo*

Pak nám ukázal nějaké rozjezdíky do kopce, zabržděníčka blbě a dobře, přeřazování, vysvětlil světýlka, *fascinovaně teď pozoruju svýho myšáka, jak po kleci šplhá vzůru nohama jako nějaká Spidermyš*, zanavádal si, když nám nedali přednost ("Č**ák jeden! Ale to jste neslyšely, holčičky." - fakt chudák diskriminovaný Fešák), ukázal nám, jak se zatáčí v jednosměrce, a vysadil nás v autoškole. Jinými slovy, vysadil mě doma, kamarádka si to dojde a Fešáka odvezu domů, protože je to známej.

Nevím proč, ale připadalo mi, že Lasička měl na kamarádku, která se přiznala, že už řídila auto v provozu (!!! bych jejímu otci jednu ubalila), mírnou pifku. Nachytal jí, když nepoznala, že při rozjezdu nedal plyn, ale jen pouštěl spojku. A to má bezníňáka - o což mu právě šlo. Kamarádčin otec má nafťáka, kterého kamarádka právě byla zvyklá rozjíždět vyloženě na spojku. Jenže když to pak Lasička zkusil rozjet normálně s plynem, znělo to prostě líp, autíčku se to zkrátka líbilo, bylo to slyšet. A Lasička měl pak radost, když kamarádka nepoznala ten rozdíl.

Já ho poznala. Ale mlčela jsem, ještě by to šlo proti mně. :D

Před autoškolou (před mým domem, hehe) jsme si dohodli jízdy. Fešák je má někdy večer až jako poslední, aby se pak líp dostával domů (Lasičkovým autem, ehm), a já je mám za dva týdny ve středu a pak ve čtvrtek. Když jsme si tohle dohodli, opustily jsme s kamarádkou auto, zatímco Fešák zůstal sedět, protože ho Lasička vezl. Kamarádka běžela na druhou stranu, já do baráku. Lasička otevřel okno jak svoje, tak u spolujezdce, takže jsem při odemykání slyšela Fešáka, jak se diví:
"Ona jde do autoškoly? Nebo kam jde?"
"Ona tam bydlí."
A pak, když jsem šla po schodech nahoru, hned z výhledu u prvního balkonu na chodbě jsem uviděla, kterak Lasička odjíždí a Fešák na mě čumí. A pak mává.

Jakože, ano. Celou tu výukovou hodinu jsem se snažila tvářit mile, ale do toho zrcátka jsem nekoukala na Fešáka, ale na Lasičku! Sakra práce, tohle. :D

Ale popravdě řečeno, celou dobu jsem měla dojem, že mu byla kamarádka trošku nesympatická. Asi s ním málo tokala. Já tohle běžně nedělám, ale když už jo, když se přemůžu, chytí se nejen Lasička, ale rovnou i Fešák. Proč ne. 

Dobrý to bylo, no. Teď to jen hodit do praxe. Hehe. Mám v tom trochu gulášek. Navíc mě trochu děsí, jak Lasička řekl, že kdo bude brzdit a auto u toho bude hopkat, on bude křičet. Já nechci, aby na mě křičel! To bude křičet furt! :D

PS: Ta krabice nebyla od dortu, ale s dortem. Přinesla mu ho nějaká jeho žačka, co minulý týden udělala zkoušky. :D