Atraktivnistrasilka | Škola, autoškola a zbytek života

Strašilka žije, čte vaše články, dělá autoškolu a nepropadá. Jen nemá čas moc komentovat.

Což samozřejmě hodlá napravit.

Ve škole jsem měla velikánskou honičku. Konec třeťáku je konec třeťáku, začíná se nám ve třídě všechno sypat na hlavu. Všichni do nás hučí ohledně maturitního plesu, třídního fondu, tisknutí maturitních otázek a maturity samotné. Od dubna do června to šlo vyloženě z kopce, protože bylo hrozně málo času na dohánění známek, hlavně kvůli praxím. Do toho mi na nějakou dobu odešel počítač, a když se mi vrátil, tak naprosto bez ničeho. Dokumenty si zálohuji, ale aplikace ne, takže jsem přišla o všechny prohlížeče a programy a dokonce i o Simíky, z čehož jsem nešťastná, ale můj život na nich nelpí, takže když na to nebudu myslet, bude to oukej.

Musím říct, že ačkoliv jsem se tohle pololetí ve škole moc nesnažila, vysvědčení by mi mělo dopadnout docela dobře. Nejhorší bylo asi vražedné zkoušení z angličtiny, které probíhalo minulé dva týdny. Předchozí dva roky to bylo úplně v pohodě, měli jsme asi patnáct témat na naučení, na zkoušení jsme si vždy losovali dvě nebo tři. Témata, jako například rodina, přátelé, volný čas, minulé prázdniny, Velká Británie, Česká republika, Austrálie, obec kde žiju, vegetariánství, Shakespeare... Prostě docela dobrá témata. Jenže letos těch témat bylo třicet a přibyl například Londýn, Nový Zéland, USA, New York, Washington D. C., svátky v ČR, svátky ve VB, svátky v USA, stravovací návyky v ČR a v USA...

Vím, že takové stravovací návyky nezní tak hrozně, to ani zdaleka nebylo to nejhorší. Nejhorší byly ty zeměpisné věci, protože ke každému tomu městu chtěla muzea, divadla a galerie, rozlohu, dopravu, dělení, historii, památky (a nejlépe i historii k těm památkám) a mnoho dalšího, co jí prostě napadlo. K zemím nechtěla nic tak hrozného, ale bylo jich hodně, takže se to všechno pletlo, a to samé ta města.
Naučit se to samozřejmě dalo, ale kámen úrazu byl ten, že nám ta témata profesorka poskytla neskutečně pozdě. Vlastně dva týdny před samotným zkoušením. Nikdo jsme nic takového nečekali, rozhodně ne takovou ťafku, vzhledem k tomu, že minulý rok se nic neměnilo. A najednou z patnácti otázek třicet, a ty stávající ještě rozšířené o podotázky, takže jsme nemohli použít materiály z minulých let. :D Jeli jsme všichni jako fretky, zpracovávali jsme angličtinu, zatímco jsme se drtili na další předměty a dorovnávali, co se dalo.

Pak tedy přišlo na řadu samotné zkoušení. Povím vám, katastrofa. Všichni uměli všechno a zároveň nikdo nic. Navíc jsme zjistili, že si profesorka otázky každý den čísluje jinak a nikdo si nevylosoval témata, jako například rodina, přátelé, volný čas nebo oblíbený film. Tahali jsme si otázky jako u maturity, ale přišlo mi od profesorky neprofesionální, že přečíslovává. Mám totiž pocit, že o čísla vůbec nešlo, že si prostě vybrala, co tomu člověku dá. Otázky jsme si tahali dvě nebo tři, hodně záleželo na tom, jak moc jsme zvládli první z nich. Nic moc, vytáhla jsem si Londýn a média. Londýn špatný, bylo to jediné téma, které jsme moc nezvládala. Ptala se mě totiž třeba na historii Nelsonova pamatáníku - já vím, že bych to vědět měla, teď už to dokonce vím, ale předtím prostě ne, protože mě to nezajímalo, historie mě nezajímá (jen ta modernější od druhé světové dál, a ještě jen ta česká) a neznám historii památek ani v Praze, natož v Londýně, kde jsem ani nikdy nebyla. Londýn za dva s tím, že když mluvím sama, vypadá to, že všechno vím, ale když se mě zeptá, nevím nic. Jinými slovy mi řekla, že jsem blbá. :D No a média za jedna, tam jsem to okecala, protože to je to, co skutečně umím.

Vlastně angličtinářka je první, kdo přišel na to, že jsem chytrá jen v případě, že si to nikdo neověřuje... :D

Jen nevím, jestli mi všechen ten stres stál za to. Dopadlo to asi tak, že jsem dva dny nic nejedla, protože mi bylo nervama zle. A když už jsem něco snědla, šlo to ven. :D Když jsem slyšela, jak moc tam ty lidi přede mnou dusila, zrovna to nepomáhalo. Asi jsem měla štěstí, že jsem šla až jako předposlední, protože mě tam tak nefritovala, ale jinak...

No a autoškola. V pondělí jsem měla teprve druhou jízdu, udělala jsem si kolečko mezi vilkama a bylo mi řečeno, že mám zajet na tu křižovatku, že pojedeme na vejlet. Ani jsem neměla čas se vynervit, najednou jsem jela po hlavní a ani jsem nevěděla, jak se to stalo. :D Zkrátka a dobře, na druhou jízdu to podle mě nebylo tak zlé. Občas zapomenu dát blinkr, když objíždím překážku, ale to je tím, jak se soustředím na všechno ostatní a i když vím, že bych to udělat měla, neudělám to. Příště se budu snažit dávat si na to pozor. :D A taky m furt dělají problém zatáčky a neumím se rychle rozjíždět, což byla sranda zejména ze začátku na semaforech, z nichž jeden jsem projela na oranžovou a druhý se smrtí v očích.
Dobrá zpráva nicméně je, že se za tím volantem moc nebojím, nebojím se rychlosti (takže v mém případě neplatí takové to "dvacítka na tachometru, smrt v očích") a ani ostatncích aut, i když si samozřejmě dávám pozor. Jen se prostě pomalu rozjíždím, a nezáleží na tom, jestli je to do kopce, z kopce, na rovince... No ale druhá jízda, že jo. Co bych chtěla. :D

V pondělí jsem si myslela, že jsem hodně špatná, ale opak byl asi pravdou, protože včera měla jídzu spolužačka a prý instruktor říkal, že vilky už jsem zvládala s přehledem, tak bylo naprosto zbytečný nechat mě jezdit tam, i když druhá jízda je ještě správně mírnej provoz a já už jsem byla ve středním s těžšíma křižovatkama (ale tam mi ještě pomáhal). Říkal jí to proto, že ač ona měla taky druhou jízdu, ještě nevyjela ven, protože jí to, dle jejích slov tedy, moc nešlo. Já spíš myslím, že se bojí, ale to musí vědět sama.

Skoro jsem přejela dítě na koloběžce, ale za to si mohlo samo. Učitel mi nenadával. :D A když jsem pak jela kolem kostela (kde je pěkně blbej semafor, na kterej se musim rozjíždět do kopce), věděla jsem, že vlastně jedu domů, tak už jsem byla v klidu a ty zbylý semafory jsem zvládla docela dobře. Závěrečnou zatáčku ke mně domů jsem pak dokonce musela dát úplně sama, protože učitel telefonoval a nekoukal na mě. Nic jsem nenabořila, dobrý. :D Pak po zastavení mi hned sám vyřadil na neutrál, aniž by mi to řekl, což mě naštvalo, protože já samozřejmě vím, že jsem ho měla dát, a i přesto, že se mi klepala kolena, bych to zvládla.
Ale dobrý, no. Jen si trochu vymakat ty rozjezdy jak na semaforu, tak na křižovatce. A to blikání, i když na to jinak nezapomínám, jen u těch překážek. Naopak jsem se ale dokázala držet ve svém pruhu, a docela bez přemýšlení, takže aspoň v něčem jsem si udělala radost. :D

Jak jsem řekla, nebojím se toho provozu, ale instruktora. Nechápejte mě zle, on Lasička není nervák, takhle nervózní bych byla i z vlastní matky. Většinu toho, co jsem se kdy naučila, jsem se naučila svépomocí. V první třídě jsem nesnášela, když mi učitelka vedla ruku, protože jsem neuměla správě některá psací písmenka. Plavat jsem se taky nenaučila ve školce na kroužku plavání a měli jste slyšet ten řev, když mě to chtěla učit matčina kamarádka - musela jsem nakonec sama v klidu. Veškerou vyučovanou látku taky pochopím jedině tak, že si nad tím doma sama sednu. Takže autoška pro mě byla v tomhle smyslu noční můrou. Ale nějak to budu muset zvládnout. :D

A ten zbytek života? Asi nic. V knihovně jsem konečně sehnala Zločin a trest, jsem na straně 216 zhruba z pěti set. Ve středu mi končí seriál, na kterej se dívám od dvanácti let a budu se dívat živě od 2 do 5 hodin ráno, protože je to je definitivní konec a já to fiasko musím vidět na vlastní oči. Taky jsem si pořídila myšáka, už v květnu. Jmenuje se Hugo, je to hroznej pták a někdy vám o něm napíšu. A to je asi celé. Nic zajímavého, všechno při starém.

Tak teď aspoň víte, co Strašilku starší ve snech a proč byla pár týdnů mrtvá. :D O víkendu se na vás všechny zase vrhnu, nebojte se. Těšte se. Ha ha. Ha. Ehm.