Kterak jsem se skoro zabila

7. červen 2017 | 18.15 |

Dělám už jízdy, jó jó.

Radši bych o tom nemluvila.

Tak fajn. Přemluvili jste mě.

Sešlo se to tak pěkně. Konečně mi přivezli snad opravený počítač ze servisu (sice se mi z něj všechno smazalo, ani Chrome mi tam nenechali, ale čert to vem, co nadělám), začalo mi "středoškolské zkouškové", měla jsem první jízdu v autoškole. Teď. Začala jsem v půl třetí a skončila skoro ve čtyři.

A tak jsem si řekla, že bych mohla napsat takový svůj autoškolový deníček. Jako, pěkně to všechno za čerstva někam hodit, aby byla sranda. Já jednou budu mít co ukazovat svým dětem a vy se pobavíte. Prodlužuju vám tady život.

Inu, již od božího rána jsem chodila jak tělo bez duše, tvářila se jako hromádka neštěstí a cítila se jako tehdy, když po mně v mých pěti letech na kurzu plavání chtěli, abych skočila do vody. Bez kruhu! Cestou do školy jsem myslela, že to se mnou šlehne, a nejen proto, že jsem musela stát, a co víc, ještě v tom prostoru harmoniky, co se pořád tak točí. Když jeden pán směrem ke mně prohodil, jestli by nestálo za to udělat si řidičák (asi viděl, že jsem trochu bledule), chtělo se mi nefalšovaně plakat. :D
Ve škole to bylo trochu lepší, odpadla nám hodina jak první, tak i poslední, test z jednoho úplně zbytečného předmětu jsem napsala asi docela dobře a vůbec, dnešek byl trochu o ničem.
Když jsem pak jela autobusem domů (a dřepěla jsem, samozřejmě), už mi bylo tak špatně, až jsem myslela, že prostě uteču někam za hory, tam budu pást ovečky a budu happy jak dva grepy, protože nebudu potřebovat žádný auto a osedlám si tak maximálně nějakýho koně.

Jenže to svojí matce, která za řidičák pár korun vysolila, udělat nemůžu. Což znamená, že žádný hory nebudou. Když absolvuju autoškolu (jak úspěšně, to po dnešku nevím), už nebude důvod stěhovat se za ovečkama.

Takže jsem přijela domů a hodinu čekala, než teda sejdu těch pár pater a postavím se před barák, abych počkala na Lasičku. Šla jsem po těch schodech dolů opravdu s těžkým srdcem, to víte, bála jsem se jak čert kříže, a když jsem tedy dorazila dolů, demonstrativně jsem si dřepla na obrubník a čekala na smrt.

Smrt přijela tak nějak pět minut před půl třetí a měla podobu Lasičkova auta. Poznala jsem ho už z dálky - podle pocitu. Jak jsem uslyšela auto, bylo mi všechno jasný. Řítil se ke mně závratnou rychlostí asi tak 10 km/h, protože mu tam cestu blokovalo auto PPL. V jednosměrce. A ještě otočený čumákem do protisměru.

Když už jsem viděla, že je Lasička bezpečně zastavený, otevřela jsem dveře. A čekala nejhorší.

Já: "Dobrý den." Celý den, bába letí komínem. Proč jsem si na tohle vzpomněla? Fuj, a tohle jsme jako říkali ve školce, jo?!
Lasička: "Nazdar!"
Já: *nasedám jako spolujezdec* "Jak se máte?"
Lasička: "To víš, musim pracovat. Jó, to kdybych tady v tom autě mohl ležet, to by bylo jiný."

Prolomila jsem ledy.

Najednou jsem se dozvěděla, že má cukrovku, že nemůže pomalu chodit, ale jako mladší na vojně vyhrál soutěž ve dřepování. Nemá rád předsedu našeho bytového družstva, měl rád sousedy, co bydleli pod náma, nějaká sedmdesátiletá ženská po něm chtěla, ať jí za chyby fackuje a nějaká holka, co jí je stejně jako mně, vjela na chodník a nevšimla si toho.

No a pak jsem sedla za volant. Nepodařilo se mi hned nastartovat (aspoň jsem své malé lži, že jsem za volantem nikdy neseděla, dodala na autentičnosti), ale pak jsem nějak vyjela (na jedničku) a jela a jela, pak jsem zastavila, zase vyjela a zase zastavila, pokaždé směrovky jako blbka a jak jsem se soustředila na jedno nebo na druhé, tak jsem to všecko dělala blbě. A takhle se to vlastně táhlo celou tu jízdu.

Nemůžu říct, že bych byla echt mizerná, to asi ne. Při startování nechcípám, slyšim záběr, do kopce to taky docela umím, vlastně ani nevím, proč se měl lidi ptají, jak poznají kopec, u kterého už je potřeba "rozjet se s brzdou", když to člověk prostě cejtí, když mu to jede dozadu. A prakticky, vezmeme-li v potaz, jakým způsobem můžu auto rozjet, se to od normálního rozjezdu neliší. Nebo jsem divná? Je to fakt tak echt jiný?

Nó, ale abych se tady jenom nechválila, že jo. Zjistila jsem, že moje obava byla správná a mám nulový odhad. Nevím, kdy mám začit točit volantem, a když už jím zatočím, tak skončím v protisměru. A vůbec, já tak nějak furt bloudila do toho protisměru. Lasička na mě vždycky: "Nehraj si na tu Anglii!" :D
Taky mám tendenci najíždět do aut napravo, nebo naopak, když je tam prázdno, jet nalevo, tedy v protisměru. Tam se mi moc líbí. :D
No a zblbla jsem křižovatku. Byla to taková ta, kde musíte dávat přednost zprava. No rozhlídla jsem se, a jela jsem pomalu, fakt pomalu. Zprava nic. Tak jsem chtěla vyjet a zatočit, když se zprava vyřítilo auto. Tak jsem zazmatkovala, že jsem absolutně nevěděla, co dělat. Takže jsem chcípla. No. :D To si Lasička trochu "zařval" (ne, nezařval, ale zvýšil hlas, což bylo pochopitelné). Takže si myslím, že jsem dneska opravdu jela jako kráva, ale... ale aspoň jsem nejela tím stylem CHODNĺK OBRUBNĺK ZRCÁTKO HELE TADY JEDE ZPRAVA AUTO JÉÉÉ A TEĎ TROUBĺ PROČ TROUBĺĺĺ :D

Nevím, jak moc jsem byla špatná, na konci nic neřekl. Ze začátku mi teda, pravda, řekl, že jsem docela šikovná, že dobře koordinuju pohyb, ale to, myslím, přestalo pak platit. :D Po hodině a kousek, když jsme končili, se mě zeptal, jestli si troufnu dojet domů, ale to jsem zatím odmítla. Musela bych jet přes větší křižovatku, a to, že to při první jízdě zvládla kamarádka, kterou její otec bral každý víkend jezdit i mezi auta, to prostě neznamená, že to zvládnu i já, která jsem jela stylem DOPŘEDU DOZADU ZATOČIT VYCOUVAT DOPŘEDU DOZADU na parkovišti menším než malém. Jenom kdyby si teď na mě nezvyšovala ego, mrcha, ale to už je na jiný povídání. Takže nakonec jsem to zastavila kousek od té křižovatky a Lasička si to dojel sám.

Na konci mi řekl, že jsem až moc slušná, prostě po mamince, že mám hezký nohy (to bych se teda hádala, ale dobře) a mám si někdy vzít taky sukni (to by se mu tak líbilo), že se mám mazlit s řadící pákou a ne do ní mlátit, a jestli se mazlit neumim, tak že v šest má jízdu Fešák (ano, Fešák) a on že se taky mazlit neumí, tak si to pak kdyžtak můžem nacvičit (ponechala jsem raději bez komentáře). Samozřejmě jsem koukala z okna, jestli tu ten kluk fakt bude. No a byl. Chudáček. Kdyby věděl.

No, pobavila jsem se dneska. To teda. Představa, že bych měla vyjet do provozu, mě ale stále velice děsí. :D Zítra se toho ještě asi bát nemusím, prý budem trénovat rozjezdy a zastavení, ale pak. Pak. :D Pak to bude hustý a dám vám echo, abyste raději moc nevycházeli ven (Eithné? :D).

Ať už je to prosím za mnou. :D

PS: Zapomněla jsem na supr čupr historku.

Jedu si kolem takového minilesíka, nevšímám si, co je na pravé straně auta.
Lasička: "Nevoz mě do toho zelí!" 
Otočím se a vidím, kterak Lasičkovi v rychlosti 20 km/h do obličeje švihají větve.
Nemilujte toho chlapa.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kterak jsem se skoro zabila iva 07. 06. 2017 - 20:58
RE(2x): Kterak jsem se skoro zabila atraktivnistrasilka 07. 06. 2017 - 21:22
RE(3x): Kterak jsem se skoro zabila iva 07. 06. 2017 - 22:30
RE: Kterak jsem se skoro zabila hroznetajne 08. 06. 2017 - 09:26
RE(2x): Kterak jsem se skoro zabila atraktivnistrasilka 08. 06. 2017 - 11:33
RE: Kterak jsem se skoro zabila boudicca 08. 06. 2017 - 16:49
RE(2x): Kterak jsem se skoro zabila atraktivnistrasilka 12. 06. 2017 - 14:38
RE: Kterak jsem se skoro zabila myfantasyworld 09. 06. 2017 - 22:25
RE(2x): Kterak jsem se skoro zabila atraktivnistrasilka 12. 06. 2017 - 14:43
RE: Kterak jsem se skoro zabila eithne 10. 06. 2017 - 19:20
RE(2x): Kterak jsem se skoro zabila atraktivnistrasilka 12. 06. 2017 - 14:54
RE: Kterak jsem se skoro zabila tlapka 21. 06. 2017 - 22:19
RE(2x): Kterak jsem se skoro zabila atraktivnistrasilka 30. 06. 2017 - 13:04