Sejdeme se v křoví

Protože tam bych aspoň trefila.

Uhodli jste správně. Za volantem jsem nastřádala další zážitky. Nemusíte si mě všímat, já si tu jen vyblinknu něco, co mám na srdíčku (protože nemám takovou tu papírovou věc, do které se zapisují jízdy).

Kdybych to tak měla shrnout, jako opravdu velice stručně shrnout, tak si myslím, že nejsem tragická, ale nejsem ani talent. To je, myslím, velice dobře vidět na následujícím přehledu, který si doma vedu a pravidelně aktualizuju:

1. + 2. hodina - První rozježdění, točím si to kolem vilek. Vezu se z autoškoly i zpět jako spolujezdec. Nejsem pochválená, ale ani mi nic nevysvětluje. Vytýká mi jenom přehnanou slušnost.

3. + 4. hodina - Z autoškoly se vezu jako spolujezdec. Jezdím ty stejné vilky, když mi řekne, že na křižovatce pojedu do prava. Ta křižovatka mě navedla hezky na hlavní silnici. Takže jsem si to projela po nejblbější ulici v Praze (Novodvorská) až dolů, kde jsem to zatočila do Hodkoviček. Tam jsem si projela uličky mezi barákama a jela jsem zptáky domů (k autoškole).

5. + 6. hodina - Lasička mě využil. Dovezla jsem ho až na Pankrác (!!!!!) do Heuréky, odtamtud jsem se nějak napojila na Jižní spojku jela jsem až do Modřan, kde jsem vyjela a přes Přístaviště a polorozpadlý stadion Kobra až do Hodkoviček. A odtamtud pak pěkně do Modřan ke Kauflandu, tam jsem se projela po kruháku a domů. Šlo mi to, až na jednu příhodu, kdy jsem skoro zajela do křoví, neb zatáčka byla příliš ostrá a kopec dolů hotová černá sjezdovka.

7. + 8. hodina - Katastrofa. Od prvního okamžiku jsem byla rozklepaná, takže podle toho vypadala jízda po klasické trase Modřany, Libuš, Krč, Novodvorská a dokola. Začínaly se poprvé projevovat moje dominantní sklony, takže vzniklo pár zmaků kvůli špatné domluvě s Lasičkou, který mě určité věci nutil dělat jinak, než jak bych je udělala já - kupříkladu oranžová na semaforu je v mnoha případech velice diskutabilní, ehm. Samozřejmě když dojíždím a vidím oranžovou už z nějaké vzdálenosti, tak zastavím, ale když jsem prakticky pod semaforem a v tu chvíli se oranžová rozsvítí, tak už, zcela logicky, zastavit nemůžu, když mi po zabrždění půlka auta čouhá za čárou. Ale to Lasičkovi zcela evidentně vůbec nevadilo. Dále pak zcela evidentně opilý cyklista (jestli ten zjev můžu tak nazvat), jehož chování bylo víc než nepředvídatelné a jehož předjetí tak také bylo víc než problematické. Tu jsme se s Lasičkou trošku stěkli, respektive Lasička se štěknul sám se sebou, ale cyklista situaci vyřešil za nás a upadl do trávy, tudíž jsem mohla vesele pokračovat v cestě.

9. hodina - Měl na mě tři čtvrtě hodiny, takže jsem si jenom projela uličky tady u nás. Když ho to přestalo bavit, zajela jsem si na prázdné parkoviště, kde jsem si dělala osmičky a on si mezitím psal nějaké esemesky. O co ale byla hodina kratší, o to víc se řvalo a hádalo. A skoro zabíjelo.

Celkem dvakrát mě Lasička málem zabil - poprvé, když před námi jelo popelářské auto a já se spojkou přibržďovala, zatímco L. si mohl hlasivky vyřvat, ať dám tu nohu ze spojky a přidám plyn, že to auto pojede, už zastavovat nebude. No a přesně v tu chvíli to auto zastavilo a kdybych nebyla jasnovidná neměla nohy tam, kde jsem je měla, mám čumák doslova v popelnici. Druhá situace pak nastala, když jsem měla projet velkou křižovatku a Lasička mě nutil nezastavovat a projet to, i když bych to nestihla, což jsem poznala i já. Takže jsem si za Lasičkova řevu, ať jedu, pěkně zastavila a čekala, než auto projede. V tu chvíli zmlknul a po několika vteřinách se přiznal, že to auto neviděl, což sice nechápu jak se mu povedlo, ale dobře. Od té doby se spoléhám taky trochu na sebe.

10. + 11. hodina - Dneska. Prvních zhruba 45 minut jsem jela těžce suverénně. Vím naprosto přesně čím to bylo. Lasička mi do toho nekecal, protože telefonoval. Jsme přesně v jádru problému, přátelé. Jen mi ukazoval kam mám jet a občas polohlasem řekl, že mám dát plyn, ale jinak jsem si v podstatě jezdila podle sebe a bylo to vidět. Pak mě ale zatáhnul do nějakých uliček k nějakému miniaturnímu kruháči z dlažebních kostek, kde to začalo drhnout, protože už jsem na můj vkus jezdila dlouho a Lasička se zase rozeřval. Korunu jsem tomu nasadila na velké křižovatce, kde jsem si málo najela. Když po mně chtěl ještě popojet, v tom tlaku jsem samozřejmě "zapomněla", jak to mám udělat. Takže jsem taky zapomněla, že mám brzdit. Tohle byl fakt velkej kiks, za to se stydim. Dost.
No a taky blbě pouštím spojku. Za to mi nadává fakt hodně, ale to chápu. Jenom kdyby na mě tak nevřískal. A zase ta oranžová na semaforu, ale to je pořád to samé dokola. Příště pojedu k semaforu už prevntivně na šneka, aby měl radost. Ale to zase nebudou mít radost auta za mnou.
A taky mě učil parkovat. "Učil". Zkusila jsem si to celkem třikrát a byla to opravdu katastrofa. Vůbec nevidim kam jedu. Tahle věc je značně v háji.
Jinak tedy, aspoň podle Lasičky, budu ho bez hvězdiček citovat, tak se nepohoršujte: "Jezdíš jak Paganini, ale pak zmatkuješ a vymejšlíš píčoviny."

Nevím, jestli bych se neměla urazit. Jaký byl Paganini řidič? Tak či tak, druhá část věty je pravdivá. Jenom bych nepoužila tak silná slova.

A ještě jednu věc vám musím napsat. Taková historka na dobrou noc. A to doslova.

Jedu si. Normálně si jedu. Vyjíždím kopec, zatáčím si, jedu. Jedu. Uběhnou tři minuty a já pořád jedu. Vedle mě je nějaké ticho. Takže se otočím, jak se tváří Lasička. Lasička spí.

Jezděte šťastně. A pamatujte: Bez spaní nehod a s úsměvem.

Dobrou noc. Nevím jak vy, ale já se na zítřek raději pořádně vyspím. 14:30. Nevycházejte ven.