Ono to v tom autě půjde. Musí.

Týden uběhl, další jízda je za mnou, zítra další a budeme na čísle 16. Přesně osm jízd mě bude dělit od zkoušek.

No, tak teď se připravte.

Největší sranda v dějinách lidstva proběhne ve dnech 28. a 29. srpna.

Jo. Tušíte správně. Lasička mě přihlásil na zkoušky. 28.8. tedy proběhne test z teorie, a pokud ho dám, 29.8. budu mít jízdu.

Jak bych shrnula svoje dosavadní schopnosti?Záměrně nepíšu řidičské, neboť řidička nejsem ani omylem, a ještě dlouho nebudu. Asi takhle nějak:

To negativní:

- Lasička mi často vytýká, že špatně pracuju s volantem. Když točím vpravo, je to dobré, ale vlevo mi to dělá potíže. Respektive - ano - nějak točím, je to blbě, ale snažím se dělat to správně, to mi nemůže nikdo vzít. Takže tuhle věc beru tak, že mám dobrou šanci ji dopilovat a není to nic, co by se nedalo poměrně lehce napravit.

- Rvu se na auta, která bývají vpravo zaparkovaná u krajnice. Nebo tak všeobecně, prostě se cpu k obrubníku. Je to podvědomé, mám respekt z protijedoucích aut (nedejbože, aby tam jel autobus), no a navíc ještě nemám v ruce (a ani v oku) tu šířku auta. I když už mám fígl, jak bezpečně projet mezi auty, která jsou zaparkovaná u krajnice, a to nejlépe na obou stranách. To je polovina úspěchu, zbytek dopiluju. Musím.

- Je to smutný, ale nevím, kde je vlevo a kde vpravo. Mám problém uvědomit si, na jakou stranu mám vlastně blikat, ale není to ani tak o tom, že nevím jak blikat, jako spíš o tom, že si dlouho nemůžu uvědomit, kam mám vlastně jet. Netroufám si vůbec říct, jak moc jsem jenom blbá ženská a jak moc do toho celého zasahuje ta moje proslulá zkřížená lateralita v kombinaci se stresovou situací. Nebo jak moc je to normální. Já se v tomto ohledu celý život považuji za nenormální, cítím ten problém a taky tak k sobě přistupuju, vždycky nenápadně zvednu ruku, kterou píšu, abych teda věděla, kde je sakra vpravo. :D Ale když se uklidním, tak je to o trochu lepší, takže hlavně nepanikařit. Hlavně nepanikařit.

- Udržování nějaké normální rychlosti v oblasti, kde je nebezpečí, že budu muset rychle zastavit, a teď myslím fakt rychle. Jako příklad bych uvedla asi jednu ošklivou ulici v Modřanech, je tam padesátka, ale než se rozjedete a pěkně si zařadíte, šipečka na semaforu se vesele začervená a je to v pytli. A takhle je to furt. Celou cestu až ke Kauflandu, to v lepším případě, v horším případě až k mému milovanému kruháku, kam mě teď Lasička tahá furt. Pro někoho sranda, pro mě ještě větší sranda, protože jsem posera a ty semafory, jak víte z minula, mám (hlavně díky Lasičkovi) moc ráda. Takže tak. To Lasička prostě permanentně řve, ať přidám, a pak zas ať uberu (ale to jen občas, protože rychlost si většinou hlídám, navíc rychle jezdím jen na pěkných úsecích :D), to je pořád.

Ale to si taky musím vychytat sama, řvaním to nespraví. Jenom bych asi podotkla, že ani v těch Modřanech nejsem vyloženě šnek, ale jedu tak 40, což je, já vím, furt málo, jezdit se má 50.

- Bojím se. Bojím se hlavně na křižovatkách - na světelných je to dobré, uličky a napojování se na hlavní je horší. Ne že bych neznala přednosti, ale někdy je fakt tak špatně vidět, že teda jedu a hle, čumákem se skoro potkám s autem, co vyjelo z nějaké blbé uličky vpravo, kam kvůli neprůhledným plotům nebylo moc dobře vidět. Najížděla bych si víc, ale to už bychom se s tím druhým autem potkali fyzicky, a jak víte, já fyzický kontakt nerada, natož pak fyzický kontakt dvou aut, ještě když jedno z nich řídím já. No a napojování na hlavní je dobré, když se napojuji tak, že jedu doprava. Když jedu doleva, je to blbé. :D Ale to je prostě strach, Lasička mi to taky říká (ale řve stejně a ještě mi tam chmatá na pedály, aniž by mi to řekl - to bytostně nesnáším a prostě to i citem poznám, já umím zastavit a umím se i rozjet, on mi jenom nevěří). Jako že to nestihnu a tak. Klidná bych byla jenom v případě, že by ta silnice byla úplně prázdná a na obzoru žádné auto, ale to bych musela jet v noci, tedy tady u nás minimálně.

To pozitivní: 

+ Už se tolik nebojím. Ja ja, teď jsem psala, že se bojím na křižovatkách, ale už ne tolik. Prostě se jen bojím, ale už se mi netmí před očima a nemám málem infarkty, kdykoli je nebezpečí, že bych měla dát přednost zprava. Zkrátka už jsem si za tím volantem všeobecně jistější. Trochu mě uklidňuje fakt, že mě Lasička vždycky na deset minut odveze k Lidlu, ať mu koupím sváču (nebo oběd, záleží na tom, kolik je hodin). Sýrovej rohlík, uzenej sýr a pití (žádný pivo, pěkně ledovej čaj). To prý dělá i u kamarádky, protože si to s ní prý může dovolit, že to její ježdění není tak marný. Takže jsem si to dovolila vztáhnout částečně i na sebe a troufám si říct, že nejsem zase tak marná. Neříkám dobrá, ale špatná taky ne. Je fakt, že minule jsem mu nakupovala, protože moje jízda byla hrozná a potřeboval mě nějako uklidnit, ale dneska jsem jela slušně, skoro jsem se nebála, takže hádám, že usoudil, že si těch deset nebo patnáct minut může dovolit odečíst. Teda aspoň v to doufám. Jestli ne, tak je to minimálně psychická pomoc pro mě. :D

+ Neposlouchám Lasičkovo vřeštění, protože se stává (pro mě) čím dál tím víc bezpředmětným. Je to další psychická pomoc. Jako ještě jsem kvůli autoškole nebrečela, ale minule, po takovém veselém fiasku, jsem k tomu opravdu neměla daleko. Nevím, co se to se mnou stalo, ale dneska mi byl úplně jedno. Neříkal nic, co by změnilo moje počínání, stejně bych to skoro vždycky udělala správně, i bez jeho neustálého nadávání, že musím teď brzdit a teď plyn a teď blikat a teď přestat blikat... Jako když dneska řval, ať před zatáčkou podřadím, když jsem jela na dvojku. Pak se mi teda omluvil, že ho prej rozptylujou moje nohy. Fakt dík, no. A že jsi mě zase zmátnul a pak jsem těch dvě stě metrů domů jela jako pokakánek, abych zas neudělala něco špatně, to už je vedlejší, no. Sorka, ale v tom jsou moje nohy nevinně. Ale nevzala jsem si to osobně, což je můj velký, osobní úspěch, ha!

+ Naučila jsem se skutečně používat zrcátka. Už jsem pochopila, konečně, k čemu jsou! Jsem z toho celá pryč. Kdo je vymyslel, tak je hotovej génius!

+ Jsem lepší než špatná, což je víc, než bych kdy od sebe očekávala.

Jinak je to pořád stejný. Pořád mi vadí totéž (Lasičkovy nervy, ale to už bych se jen opakovala) a pořád dělám stejné chyby, což by mě nemělo ani trochu těšit, to je spíš průšvih, ale zase to není nic, na čem by se nedalo pracovat. Holt je pro mě autoškola o to těžší, že nejsem zvyklá učit se věci pod dohledem, což je u řízení samozřejmě nutnost. Ale doma se mnou nad úkoly nikdy nikdo neseděl (snad jen párkrát) a učila jsem se taky vždycky sama, ve škole mi nesvitlo nikdy a rodiče se se mnou moc nemazali. Ne vždycky to šlo lehce, někdy hodně špatně, ale vždycky jsem se dokázala dotáhnout ke slušnému výsledku. Takže se snažím nesposlouchat Lasičku a spoléhat se hlavně sama na sebe (což už se mi párkrát víc než vyplatilo, no). Takže asi tak.

PS: Nikdo vás ty moje fňuky nenutí číst, je fakt, že si to píšu sama pro sebe, abych si utřídila myšlenky a fakta. Jednou to možná ukážu svým dětem.