Tak, jako se moje rodina rozhodla, že v osmnácti svobodná prostě nemám žádnou cenu, rozhodla se také, že bez řidičského oprávnění jsem hotovej nýmand. Kdybych o tom ovšem já koza pitomá nezačala sama mluvit, pojmy řidičák a Tereza by si nikdy nezačali spojovat a já bych se mohla těšit na normální, klidné prázdniny.
Ale ne. Já jsem prostě musela před mámou vznést onu myšlenku, že "náš" lektor autoškoly, budeme mu říkat třeba Lasička, asi už brzy půjde do důchodu. Píšu, že je náš, protože má zázemí u nás v domě. Píšu Lasička, protože se tak nejmenuje (zase jako brzdíme brzdíme, jo? Něco jinýho je Krčák a něco jinýho přesná adresa!). A poslední dobou jsem na jeho důchod myslela docela dost, neboť mi naše milá Iva nasadila brouka do hlavy. Jakože já, že bych měla řídit? Já?
Dorazila mě pak spolužačka, která si ráno před školou stěžovala, že jí čeká první jízda v autoškole a ona se bála tak moc, že celý víkend nespala.
Tak to bylo pondělí.
Ještě tentýž den jsem se s matkou sešla v jedné místnosti. Ono se to moc často nestává - ona něco ku(ch)tí v kuchyni, já sedím nad úkolama v pokoji. Když se jdu po tom mordu podívat, jak vypadá zbytek bytu, máma už jde spát.
Tak jsme tam v té kuchyni seděly, máma si mazala housku medem a zjevně myslela na něco svého. Já tak pořád koukala z okna, sledovala Lasičku, jak se belhá z auta a na střechu dává značku autoškoly. Asi jsem se moc mračila, protože když jsem se podívala zas na matku, byla jsem sondována zvědavým pohledem.
Máma: "Co tam vidíš? Proč se takhle tváříš?"
Já: "Lasičku vidim. Ten už asi taky brzo půjde do důchodu, ne?"
Máma: "Předsedovi říkal, že se bojí svojí manželky, takže bude pracovat až do smrti, aby s ní nemusel bejt doma."
(ticho)
Máma: "Což už může bejt brzo. Možná by sis taky ten řidičák už mohla udělat."
Já: "Jak jako už? Ve svým věku bych ještě ani závěrečný zkoušky dělat nemohla."
Máma: "Děláš, jako kdyby ti bylo deset. Tejden sem, tejden tam. Podívej se na internet, kolik to u Lasičky stojí."
Já: "No já už jsem se dívala, asi sedum a půl, ale-"
Máma: "Nó, tak už víme, co budeš dělat v létě. Za vysvědčení."
(autentický přepis)
Za vysvědčení dostanu ztracený nervy.
Nejdříve jsem si myslela, že si máma dělá legraci. Ještě před necelým rokem to byla právě ona, kdo chytal hysteráky z toho, že mě chtěl její ex vzít kamsi na opuštěnou plochu, abych si zkusila řídit autí ("Je to firemní, nic se nemůže stát."). Jako upřímně řečeno, i kdyby máma ty hysteráky nechytala, nešla bych, stejně.
Dokud měl Ondru, možná bych si troufla. Ale to už měl Přemysla, na kterého ze začátku sám P. "nadával", že už je ponděkud ostřejší. Takže z ježdění tehdá nebylo nic a já toho dneska trošku lituju. Už jsem to mohla mít za sebou. Doslova.
Pak jsem nad tím ale začala přemýšlet. Ona si máma vůbec nedělala legraci. Ona to myslela úplně vážně.
Takže z pondělka na úterý jsem skoro nespala. Byla jsem pořád v nějakém vnitřním napětí, nebo co. Vrcholem všeho bylo, když jsem se ve dvě ráno probudila s tím, že se mi zdálo, jak se jdu přihlásit k Lasičkovi.
Takže jsem to vzala jako znamení. Někde pod postelí jsem začala lovit mobil a na férovku jsem se jala vyhledávat recenze na Lasičku.
Což bylo patrně to nejlepší, co jsem mohla udělat.
Ono se o něm povídá, že naučí řídit i tu největší hysterku. Říká se to, říkala mi to máma, říkala mi to i matčina kamarádka, která u Lasičky dělala autoškolu už dvaadvacet let nazpět. Vidím to na vlastní oči u sousedky, která u něj dělala autoškolu nedávno. Ale já vždycky říkám, že tam ještě neměl mě. Jestli mě vůbec pustí k volantu, v půlce jízdy to zastaví, z auta vyběhne a už ho nikdo nikdy neuvidí. Pokud tam v tom autě z toho nedostane infarkt. Jakože ze mě, infarkt. Teda, jako z toho mýho řízení. Chápeme se?
Samozřejmě, že chci jednou umět řídit autí. Samozřejmě. Dokonce už to mám naplánovaný od svojí rodiny. Až dědovi zakážou řídit, zdědím jeho Berušku. Jo. Berušku. Ale děda to ještě neví. Protože až se to dozví, tak ho trefí. Tentokrát to bude definitivní.
Jenže to má háček. Vlastně dva háčky. První problém je, že je Beruška prorostlá mechem od půlročního stání ve vesnici, kde máme chatu. Pod stromem. S tím mechem je to pravda, nekecám - v létě jsem to auto vysávala, umejvala okna... a mimo jiné jsem udělala tu chybu, že jsem koukla do motoru. Mech, jehličí, mech, jehličí jehličí jehličí. Mrtvá myš. Nehledě na to, že interiér je nenávratně zničený - bolí mě srdce, když to auto vidím. Psí chlupy všude, snad ještě od Andyny, Beska takovýhle nemá. Je to tam poškrábaný (od Andyny), zaprášený, potrhaný. A strašně vlhký, takže na sklech se u krajů dělá zelené cosi. Navíc je z nějakýho pochybnýho bazaru, ne přímo od Škodovky, na což jsem plánovala bejt sakra opatrná... ale asi do začátku furt lepší, než nic.
Druhá věc je ta, že samozřejmě nemám ten řidičák. Já tady dělám, jako by to byla hotová věc, že se mi to povede, ale spíš si myslím, že ani odvahu nenajdu.
Takže jsem si ve dvě ráno projížděla ty recenze na Lasičku... a musím říct, že se mi teda docela ulevilo. Jako, ne že bych nevěřila známým, ale ohlasy od jiných lidí mě celkem uklidnily. Na facebooku má asi šest, sedm recenzí a všechny jsou na pět hvězdiček. Což mě sice nepřesvědčilo k tomu, abych šla spát - záruka, že ho ze mě netrefí, to prostě není - ale aspoň už mi přestalo bejt blbě.
Je fakt, že Lasičku občas potkávám na chodbě. Je vidět, že si na mě vcelku brousí zuby, už asi půl roku se mě ptá, kdy budeme řídit. Já mu na to vždycky odpovídám, že řídit nebudeme, protože bychom se zabili i na trenažeru.
Shodou okolností mi v neděli oznámil, že žádný trenažer nemá, takže nemusím mít strach.
Jenže od neděle se toho dost změnilo. Začala jsem být doslova nemocná. Když jedu autobusem, tak si sedám po směru jízdy a pozoruju, jak projíždí na křižovatkách, čučím, jak to dělají ostatní auta, je mi z toho špatně a už se mi o tom i zdá. Představa, že já bych měla řídit auto - já - mi přesto už není tak vzdálená. Věřte mi, že kdyby mi někdo dal auto, volný prostranství a řekl, že mám zkoušet, tak bych si nakonec nějak poradila a rozjela to, i zastavila. Nějak.
Ono když koukám, jací mí spolužáci ten řidičák udělali, říkám si, že by v tom byl čert, abych to nezvládla i já.
Nakonec si říkám, že možná ani nebudu znásilňovat nikoho z autem. Lasička stejně nemá rád, když už někdo z jeho žáků "nelegálně" řídil. Prostě k němu přijdu jako tabula rasa a budeme oba rádi, že se třeba dokodrcáme deset metrů daleko. Počkám si raději na tu jeho Octávku, co má pedály na obou stranách, aby mě (a nakonec vlastně i sebe) kdyžtak zachránil, hrdina. Asi furt lepší bejt za neschopnou blbku před lektorem z autoškoly, než zničit firemního Přemysla.
Tak se ukážeš o prázdninách, Lasičko. Jestli dokážeš naučit řídit takový zmatený tele, jako jsem já, tak si zasloužíš Nobelovu cenu, čestný uznání a vyznamenání od prezidenta. A jestli mě pak pustí ke zkouškám a já tam strachy nepojdu (když se něčeho bojím, strašně se mi klepou ruce, obávám se, teď naprosto vážně, že neudržím ani ten volant - už teď je mi to jasný)... tak si taky něco zasloužim. Ještě jsem si nevymyslela, co by to mělo bejt, ale třeba taková čokoláda by nevadila.
Motivací je mi asi i to, že nechci bejt závislá na okolnostech. Chci si někam zajet, tak prostě vezmu klíčky od auta, nastartuju a jedu. Vidím to u nás. Máma řidičák nemá, všecko je dvakrát složitější. A když jsem se bavila s pár spolužačkama, shodly jsme se na tom, že jestli jednou budeme mít děti, tak cestovat autobusem s kočárem asi taky nebude úplně eňo ňuňo. Máma se mi trochu smála, že přemejšlim hrozně moc dopředu, ale ona je to prostě pravda. Myslím prakticky a do budoucna, né? :D
Prostě té možnosti musím využít, i kdyby cokoli. Mám kvalitní a levnou autoškolu přímo v domě, seběhnu pár pater a jsem tam. Sice všichni přijdeme o nervy, já s Lasičkou možná i o život, ale zadarmo ta autoškola prostě nebude, s tím se musí počítat.
Ono to nakonec ale svá pozitiva mít bude. Je to záminka, proč letos nenavštívit své milované prarodiče na chatě... to je ale Škoda Auto...
