Už víc než rok nesnídám prakticky nic jiného. Jako asi většina lidí jsem začínala na balíčkových instantních kaších, které jdou už namíchané koupit v každém obchodě, ale pro vysoký obsah zbytečného cukru jsem tyto kaše přestala úplně konzumovat.

Článek píšu, abych si utřídila svoje myšlenky, a hlavně abych měla motivaci s tímhle odvážným projektem pohnout.

Byla jsem nešťastná, když jsme s mým mužem kupovali byt 2+1. V tu chvíli šlo všechno štěstí z toho, že si vůbec můžeme dovolit vlastní bydlení (v téhle době, v hlavním městě, větší než garsonka), stranou. Kladla jsem si otázku, zda dvě nadprůměrné pražské mzdy opravdu nemají šanci pořídit si něco většího než dvoupokoják, který byl ještě ke všemu prodávaný pod cenou? Nechtěla jsem žít provizorně, jako jsem žila celý život. Chtěli jsme s Mikynem děti, ale kam je dáme? Do sklepa? Nebo jinak... kam dáme sebe?

Říkala jsem si, že bych zase něco napsala, ale nic převratného se v mém životě neudálo. Takže jsem se rozhodla, že si spolu uděláme mrkvový dort a pokecáme u toho o všem a zároveň o ničem.

Linecké jsem nakonec ani moc nezkazila, ale přátelé, jak ono mě letos naštvalo!

Po velmi dlouhé době k vám přicházím s něčím, co není balada. Konečně! Tuto úlohu za mne zcela výjimečně převzal Mečoun, čímž mu tímto úvodem děkuji. Píše není ochuzeno o baladu! Všichni doufáme, že Mečouna odmění Vesmír za jeho dobrotu a brzy se objeví byt snů, aby se svou drahou nemuseli příliš dlouho bydlet v miniaturním krcálku. Mečoune, fandíme ti. Dobře to dopadne!

Nedá se vyloženě říct, že by se mi to v práci sralo.

Jak všichni víte, vyrostla jsem v umakartové koupelně panelákového bytu 2+1. Mohlo by se zdát, že doslova všechno je lepší než plesnivý umakart z roku 1980. Ale to jste nezažili zděnou koupelnu a jeho plesnivou vanu neznámého materiálu z roku 2007 v panelákovém bytě 2+1.

Je to skoro surreální. Sedím v mámině bytě. Vyměňují čidla na radiátorech, a protože není nikdo jiný, kdo by tu mohl být, musela jsem naklusat já. Mámin byt, který se v létě bude rekonstruovat - to mi přijde nepředstavitelné samo o sobě. K tomuhle bytu pro mě prostě neodmyslitelně patří umakartové jádro, na dvě ložnice přepažený obývák a hliníkové rozvody. Mňam, cítím se tu bezpečně. Přemýšlím, poslouchám, pozoruju. Všímám si i věcí, co jsem absolutně nevnímala, i když jsem tady většinu svého života bydlela.