Když jsem byla mladší, někde jsem slyšela, že jakmile vedle sebe máte chlapa, se kterým si neumíte představit mít dítě, je strašně zle.

 23. prosince 2018 to bylo poprvé, co jsem sama sedla do vlaku a skutečně jela... dál než k babičce na chatu. I když k babičce na chatu jsem vlakem nikdy nejela, natož pak sama, když tam vlak ani nejezdí. Bylo to do Pardubic a od té doby jsem tu cestu zopakovala snad... milionkrát. A abych mluvila pravdu, i když je to v podstatě pendlování bez přestupů, troufám si říct, že jsem se mnohému užitečnému naučila. Je to možná blbost, ale pro někoho jako jsem já (kdo jel před loňským prosincem vlakem možná tak deset cest za život) byl toto... životní krok. Objevila jsem na sobě spoustu vlastností, které, chuděrky, neměly možnost projevit se. Až do teď, přátelé moji. Až do teď. Jestli se mnou jednou něco podobného provede i mateřství, pak se ho přestávám bát. Jestli mě naopak degeneruje... No, pak si současný stav musím užít, dokud trvá. Jestli ona to nebude ta nechvalně známá špice.

A tak se stalo, že jsem ráno naštvaně odkopla bačkoru s tím, že to zase dneska bude den.

Na mém milém je jedna věc, kterou zbožňuju. 

Ne, není to fakt, že si na záchodě zpívá Take On Me od a-ha, není to jeho pyžamo v podobě vánočních trenek s lyžujícím tučňáčkem v čepici, ani že při chůzi do schodů vydává stejné chrochtavé zvuky jako pes jeho rodičů při čištění uší. Byla to (překvapivě) jiná věc, která mě už na prvním rande bezpečně upoutala. 

Jak se bojí o svoje vousy.

No jo. Jo jo. Ano. Před rokem jsem tu fňukala s maturitou... a v úterý budu mít uzavřený prvák na vošce.

Musím se s vámi podělit o dnešní rychlou historku, kterou ze svého pohledu vnímám jako poměrně zábavnou. :-D

Dneska odpoledne telefonát.

Ano... už je to tak! Strašilka opět požila alkohol (tentokrát Frisco, víno se mi nechtělo otevírat) a opět zapnula hokej (stejně jako minule!), takže tu máme další díl tagu. Vlastně je to vaše práce, protože jste mi psali, že chcete ještě. Víno (omlouvám se) i tag. No... takže jsem vyhrábla svoje screeny. A můžeme jít na věc.

 Tak jsem si řekla, že už jsem přes měsíc nic nenapsala. A že bych to měla napravit. Jenomže víte co. Nevím, co bych vám tak řekla hodnotného. O Mikynovi pořád poslouchat určitě nechcete (bude tam... bude), o tom, jak se bojím zkoušek taky ne, a o tom, že se mám najednou nějak dobře, mluvit asi taky nebudu...

Tak se to stalo. Po víc jak třech měsících randění, mých víkendových cest do jeho rodného města, schůzek nad pizzou, utíkání před jeho bratry, tajného venčení jejich psa, oklepávání mého oblečení od psích chlupů po každé cestě jeho dva roky neluxovaným autem, hledání mých naušnic pod gaučem, praní se o místenky ve vlaku, všetečných otázek našich maminek a vyhýbání se tématu, kdy to tak nějak zoficiálníme, jsem se setkala s jeho rodinou. 

Celou. 

Přátelé... neexistuje věta, která by vystihla ten sociální šok, jakého se mi dostalo.

Dalších z mých malých životních reportů.