Atraktivnistrasilka | Tragikomický život Strašilčin

 23. prosince 2018 to bylo poprvé, co jsem sama sedla do vlaku a skutečně jela... dál než k babičce na chatu. I když k babičce na chatu jsem vlakem nikdy nejela, natož pak sama, když tam vlak ani nejezdí. Bylo to do Pardubic a od té doby jsem tu cestu zopakovala snad... milionkrát. A abych mluvila pravdu, i když je to v podstatě pendlování bez přestupů, troufám si říct, že jsem se mnohému užitečnému naučila. Je to možná blbost, ale pro někoho jako jsem já (kdo jel před loňským prosincem vlakem možná tak deset cest za život) byl toto... životní krok. Objevila jsem na sobě spoustu vlastností, které, chuděrky, neměly možnost projevit se. Až do teď, přátelé moji. Až do teď. Jestli se mnou jednou něco podobného provede i mateřství, pak se ho přestávám bát. Jestli mě naopak degeneruje... No, pak si současný stav musím užít, dokud trvá. Jestli ona to nebude ta nechvalně známá špice.

Na mém milém je jedna věc, kterou zbožňuju. 

Ne, není to fakt, že si na záchodě zpívá Take On Me od a-ha, není to jeho pyžamo v podobě vánočních trenek /..., ani že při chůzi do schodů vydává stejné chrochtavé zvuky jako pes jeho rodičů při čištění uší. Byla to (překvapivě) jiná věc, která mě už na prvním rande bezpečně upoutala. 

Jak se bojí o svoje vousy.

Musím se s vámi podělit o dnešní rychlou historku, kterou ze svého pohledu vnímám jako poměrně zábavnou. :-D

Dneska odpoledne telefonát.

 Tak jsem si řekla, že už jsem přes měsíc nic nenapsala. A že bych to měla napravit. Jenomže víte co. Nevím, co bych vám tak řekla hodnotného. O Mikynovi pořád poslouchat určitě nechcete (bude tam... bude), o tom, jak se bojím zkoušek taky ne, a o tom, že se mám najednou nějak dobře, mluvit asi taky nebudu...

Dalších z mých malých životních reportů.