:D 

V hlavní roli Strašilka a Turbík. Aneb píšu tragický román o tom, co většina z vás dělá den co den, a ani se nad tím nezamyslí. O desetiminutové cestě autem.

Máte nějaký "hrůzostrašný" zážitek, který měl nakonec na hlavu padlé vysvětlení? Jo? Ne? Protože já teda jo. Před necelým týdnem.

Mohli jsme si radši pořídit Škodovku nebo Hyundai, ale to bychom nebyli my, kdybychom si nevybrali zase něco extra.

Dneska mám blogové narozeniny. Dětem, které se toho dne narodily, je šest let... a už umí číst a psát a možná si i namazat chleba (co já vím, jak vypadá šestileté dítě. Nebo co zvládá).

A taky jak jsem zjistila, že jsem očividně totálně natvrdlá. :-)

Vole. Já už fakt nevím, co mám jinýho říct, než vole.

S Renaultem už pomalu začínáme být kamarádi.

Když jsme se s Mikynem sestěhovali, otázka padla i na výběr auta. Dávalo to rozum, dělala jsem autoškolu, a přeci jen jsme časem zjistili, že je to bez toho vozítka těžší než s ním.

Pět let. Pět let mi trvalo naučit se řídit auto tak dobře, aby komisař nakonec uznal, že můžu samostatně do provozu.

Sotva jsme se přestěhovali do nového nájemního bytu, začalo se nám při aktivním používání vybavení všechno sypat na hlavu.