Je to skoro surreální. Sedím v mámině bytě. Vyměňují čidla na radiátorech, a protože není nikdo jiný, kdo by tu mohl být, musela jsem naklusat já. Mámin byt, který se v létě bude rekonstruovat - to mi přijde nepředstavitelné samo o sobě. K tomuhle bytu pro mě prostě neodmyslitelně patří umakartové jádro, na dvě ložnice přepažený obývák a hliníkové rozvody. Mňam, cítím se tu bezpečně. Přemýšlím, poslouchám, pozoruju. Všímám si i věcí, co jsem absolutně nevnímala, i když jsem tady většinu svého života bydlela.

Letošní svátky nebyly nic moc. Spousta stresu v práci, a v podstatě celý prosinec jsem byla v jednom kole: nemoc, přípravy Vánoc, technické závady v práci (které koncem roku už nebyly příliš řešitelné, servisům se do ničeho nechtělo - otřes). A jak jsem se patlala v tom vlastním marastu, vůbec jsem si nevšimla, že se mi přímo před očima dějí nějaké... velké věci.

:D 

V hlavní roli Strašilka a Turbík. Aneb píšu tragický román o tom, co většina z vás dělá den co den, a ani se nad tím nezamyslí. O desetiminutové cestě autem.

Máte nějaký "hrůzostrašný" zážitek, který měl nakonec na hlavu padlé vysvětlení? Jo? Ne? Protože já teda jo. Před necelým týdnem.

Mohli jsme si radši pořídit Škodovku nebo Hyundai, ale to bychom nebyli my, kdybychom si nevybrali zase něco extra.

Dneska mám blogové narozeniny. Dětem, které se toho dne narodily, je šest let... a už umí číst a psát a možná si i namazat chleba (co já vím, jak vypadá šestileté dítě. Nebo co zvládá).

A taky jak jsem zjistila, že jsem očividně totálně natvrdlá. :-)

Vole. Já už fakt nevím, co mám jinýho říct, než vole.

S Renaultem už pomalu začínáme být kamarádi.

Když jsme se s Mikynem sestěhovali, otázka padla i na výběr auta. Dávalo to rozum, dělala jsem autoškolu, a přeci jen jsme časem zjistili, že je to bez toho vozítka těžší než s ním.