Musím říct, že rok 2019 se mnou pořádně zamával!

A jestli mi tenhle rok něco dal, tak se sluší a patří říct také to, že mi i vzal. Vzal mi tunu volných dnů, peněz za jízdenky a iluze o mužích. Ha!

Vážení a milí,

dneska na moje poměry poměrně krátce.

Ráda bych vám dnes povyprávěla příběh, který se skutečně stal, a to přesně před šesti lety. Příběh o křivdě, zradě a lžích.

Naposledy jsem se ozvala, když jsem začínala svoje praxe v  Pardubicích.

Právě jsem umyla hajzl.

Inu... ano.

Když jsem byla mladší, někde jsem slyšela, že jakmile vedle sebe máte chlapa, se kterým si neumíte představit mít dítě, je strašně zle.

 23. prosince 2018 to bylo poprvé, co jsem sama sedla do vlaku a skutečně jela... dál než k babičce na chatu. I když k babičce na chatu jsem vlakem nikdy nejela, natož pak sama, když tam vlak ani nejezdí. Bylo to do Pardubic a od té doby jsem tu cestu zopakovala snad... milionkrát. A abych mluvila pravdu, i když je to v podstatě pendlování bez přestupů, troufám si říct, že jsem se mnohému užitečnému naučila. Je to možná blbost, ale pro někoho jako jsem já (kdo jel před loňským prosincem vlakem možná tak deset cest za život) byl toto... životní krok. Objevila jsem na sobě spoustu vlastností, které, chuděrky, neměly možnost projevit se. Až do teď, přátelé moji. Až do teď. Jestli se mnou jednou něco podobného provede i mateřství, pak se ho přestávám bát. Jestli mě naopak degeneruje... No, pak si současný stav musím užít, dokud trvá. Jestli ona to nebude ta nechvalně známá špice.

A tak se stalo, že jsem ráno naštvaně odkopla bačkoru s tím, že to zase dneska bude den.