Dámy a pánové. 

23.5.2010 porazila Česká republika Rusko v hokeji. Pamatuji si to velmi dobře. Byla to velká sláva, auta jezdila měsíc oblečená v českých barvách.
Datum 23.5.2018 si budu také pamatovat velice dobře. Na ozdobená auta to není, ale...#MaturitaFormalita

— Atraktivní Strašilka (@Strasilka_Stalk) 23. května 2018

[ Pokračování článku ]

Inspirací tentokrát byla naše Rebarbora a její nedávný, taktéž inspirovaný článek.

Padla na mne tíseň. Zítra dostávám poslední středoškolské vysvědčení. A je to divný. Pořádně divný. Takže se potřebuji trošku rozptýlit. A tohle je naprosto ideální příležitost, takže pojďme na to!

Varování: Tento článek obsahuje obrázky, které by slabším povahám nemusely dělat dobře.

Před maturitou mi ruplo v makovici, jinak si to nedokážu vysvětlit. Možná za to může momentální permanentní stres, ze kterého se snažím alespoň nějak uniknout, možná jsem se jen v posledních týdnech příliš často dívala do zrcadla, každopádně jsem tak nějak uznala, že bych se sebou měla začít něco dělat.

Mluvím samozřejmě o postavě.

Hned zkraje musím podotknout, že jestli tohle číst nechcete, tak opravdu nemusíte. Je to víc pro mě než pro vás, abych se tak jako měla k čemu vrátit, až si budu rekapitulovat, a podobně. Je to vyloženě takovej menší lynč mě samotné. Za svojí prdel, za kterou by se ani valach nemusel stydět, si totiž můžu sama. :-D Takže jestli máte na práci něco lepšího, užitečnějšího, běžte dělat raději to.

Původně jsem si myslela, že ten článek pojmenuji opačně, tedy Jak jsem zemřela. Jenže okolnosti byly nakonec trochu jiné. Že je to dneska trochu jinej den, to jsem pochopila už ve chvíli, kdy jsem se sem pokoušela přihlášit svým heslem od počítače. Místo uživatelského jména. A bez hesla.

Asi něco v tom smyslu jsem dnes napsala do svojí maturitní písemné práce.

Bylo mi devatenáct. Což pro mě znamená jen jednu věc, a sice že jsem bez doktora.

Není tajemstvím, že se mi to na střední škole už krátí. A není tajemstvím ani to, že z toho začínám i špatně spát, i když je "teprve" březen a na ústní část mám "ještě" dva měsíce a kus.

Tak jsem se rozhodla, že vám to teda řeknu. Nechtělo se mi moc, uznávám. Ale vy byste se to stejně jednou dozvěděli.

Je se mnou ve dne v noci. Děláme spolu úplně všechno. Monitoruje každej můj krok, spánek, celkovou fyzickou aktivitu, a dokonce i tep. I tep! Trochu děsivé, že ano? Ubezpečuji vás ale, že mi to ani trochu nevadí. Nač bych jej jinak měla?