Já teda neřídím. Ale to je jenom otázka času.

Úchylačiny tady ode mě asi nikdo nečekal. Já, takové hodné a spořádané děvče s poetickým jménem, no proč bych to dělala. Jenže jsem prostě nemohla jinak. Nemohla a nemohla.

Ležím doma v posteli, ale nic moc sexy na tom teda není, omlouvám se (kamarád byl z toho trochu zklamaný). Jsem nemocná a unudlaná, celou noc jsem byla vzhůru a v půl šesté ráno mě z polospánku vytrhla houkající siréna. Byla jsem přesvědčená, že se něco děje, třeba že reálně hrozí jaderný útok, ale to proto, že mi teď mozek plave v nudlový polívce a neví, co si sám myslí. Ale ne, to "jen" ve Zvoli hořela lakovna a bouchly nějaké tlakové lahve. Museli tam povolat hasiče mimo jiné z Krče, takže proto byl ten poplach slyšet až tady. Jak mě vyděsili, pacholci.

V Praze jsem se narodila, žiju tu celý svůj život a v podstatě nikde jinde se nevyskytuji, nepočítám-li prázdninové či školní výlety. Každý tak mylně předpokládá, že se v hlavním městě vyznám, všude trefím a v hlavě mám jízdní řády všech autobusů, tramvají a metra. Jaké je pak překvapení mých mimopražských spolužáků, když se přiznám, že u mě nejezdí žádné tramvaje a ani metro. Protože tramvaje přeci v Praze jezdí, tak jak je možný, že tu žádnou nemám? Jako sakra!

Stalo se něco nevídaného! Něco, co jsem nikdy nezažila a patrně už ani nikdy nezažiju. Ale stalo se to a já vám garantuju, že jsem momentálně nejvíc happy Strašilka na celým světě, juhuhuhu!

Článek o tom, jak neběhám za klukama, mám hrůzu z ušáků, hraju si na mastičkářku a dalších věcech, které si nezaslouží samostatné články.

08/1998 - 27/01/2015

Historicky první maturitní článek. I když to přijde až za rok.

 Aneb takhle při pátku malá veselá kulturní vložka a náhled do naší domácnosti.