Do alkoholika mám na míle daleko, přesto jsem se letos - vůbec poprvé - rozhodla tiše zapojit.

Nikdy jsem se netajila tím, že se tomuto zvláštnímu koníčku věnuji. Avšak ne již s takovou intenzitou, a hned vám povím proč.

Jsem jedináček. A děti jsem neměla ráda už jako dítě.

Po roce opět píšu zkouškový článek.

Jak už z nadpisu vyplývá, dneska půjde o auto a problémy k němu přidružené.

Již od pradávna mne provází jakási skepse vůči securiťákům v supermarketech.

Dnes na mne padl nelehký úkol, a sice koupit kapra. Dva kapry, abych byla přesná.

Ten nadpis vypadá, jako kdyby se mi tam výraz 66% dostal omylem, ale je tam úplně schválně. Pokud totiž počítám hotové a zbývající semestry - potažmo zkouškové - je mě právě 66 %. Absolutorium nepočítám, to zatím předstírám, že neexistuje.

K Vánocům jsem od své maminky dostala poukázku na trvalou na řasy s úpravou obočí. Osud tomu ale chtěl, že přišla karanténa, která mé plány dost překopala. Čas jsem si tedy našla až o deset měsíců později, a to vlivem různých faktorů, jako je třeba karanténa, mé zkouškové, celoprázdninový pobyt mimo Prahu a následné čachry se školním rozvrhem. Podtrženo sečteno, důležité věci jsem si začala naobjednávat až na přelomu září a října, přičemž jsem si řekla, že by bylo docela dobré objednat se i na toto, protože poukaz měl platnost rok.

Všechno, co v poslední době píšu, má nádech jakési hysterie. Ráda bych šířila dobrou atmosféru. Třeba bych vám ráda napsala o tom, kde jsem byla na výletě, co jsem četla a co vařila, ale pravda je taková, že já kromě křepčení v ordinaci, obíhání doktorů a dření pilates nedělám vůbec nic. A ještě jsem k tomu všemu hrozně katastrofická, dramatická a negativistická. Prostě všechno, co jsem normálně, akorát znásobeně.