Asi radši v rychlosti, než mi zase vypadne internet!

Nedávno jsem psala o Instagramu - respektive o tom, že se mého účtu někdo zmocnil. Jakože opravdově zmocnil, prostě už se na ten účet nedostanu, ani kdybych chtěla! Viz. 

No. Tak na něco číhejte

A myslím to úplně vážně. Kdybych neměla strach, tak bych se učila ZSV (o bože, hloupé NATO) a nelítala tu po bytě jako splašená, že mě zítra cestou do školy určitě někdo praští po hlavě a bude to vypadat jako nehoda.

Nemoc - ideální k psaní článků, fakt. Už dlouho mi nebylo takhle blbě. A abych na to nemusela myslet, tak si do klávesnice namlátím pár řádků. A rovnou si vyleju srdce.

On totiž odložil svůj důchod. Kvůli mně! Kvůli mně nikdo ani o pět minut ráno dřív nevstane... a on odložil svůj důchod. Kvůli mně! Aby mě mohl naučit řídit!

Já vim. Je hodně vidět, že mám prázdniny, co?

Protože jarní prázdniny = moc času.

Moc času = moc článků.

Ale tenhle je o Lasičkovi. Takže to je pro dobro lidstva.

Mám svýho pošťáka.

Mám volno, jsem hyperaktivní a roztěkaná, prokrastinuji... blbnu. Včera jsem cestou z předsíně narazila do dveří od koupelny, které byly otevřené a já to nezaznamenala. Jako, říkala jsem si, že jdu do nějaké moc velké tmy, jako i na to, že byl večer. Ale nijak jsem se nevzrušovala... a bum. Můžu vám říct, že to byla docela rána, jak jsem zcela logicky nečekala žádnou překážku v cestě.

Což ale s podstatou článku nikterak nesouvisí.

Vzpomněla jsem si na jednu takovou věc, kterou jsem nedávno řešila se svými spolužáky a o které bych se tady, s dovolením, rozepsala. Možná se vás taky pak zeptám, co si o tom myslíte. Zase jednou, zase jednou...

V mém životě je opět nějak veselo.

Nebudu nic prodlužovat.

Naše škola je fakt zvláštní vzdělávací ústav. To vám povím.

Já a zajíci (králíci). Zakopali jsme válečnou sekeru.

Já teda neřídím. Ale to je jenom otázka času.