Byla jsem navštívit svou babičku. Viděly jsme se po několika měsících, které pro mě byly kvůli vytíženosti ve škole poměrně dost hektické. Promluvily jsme si o všem možném - o tom, jaké pečeme cukroví, jak se mají naše zvířátka, nebo jak jsem se zahodila na VOŠ místo toho, abych šla na tu VŠ.

Reakce kamaráda, když jsem mu řekla, že chci shodit přes 20 centimetrů vlasů.

Oddalovala jsem ten okamžik silou mysli, ale tak nějak marně, takže dneska se stalo to, o čem jsem celé uplynulé tři měsíce nehodlala ani trochu přemýšlet. Nastoupila jsem do prvního ročníku VOŠ.

UPOZORNĚNĺ: Tenhle článek je dlouhý, o ničem, a vůbec celkově takový jako trololo. 

Bystřejší z vás (ti, kteří sledují můj Twitter) si jistě všimli jedné takové věci. Přikládám screen tweetu: 

No. Z toho vyplývá jedna taková věc, o které jsem sice chtěla ještě chvilku tak nějak mlčet, ale protože jsem měla ruce nenechavý a nemohla si pomoct, tak nějak jsem tu věc polovičatě prozradila na Twitteru. Ne proto, že bych chtěla vykřičet do světa, že na světě existuje kluk, co by si o mě opřel kolo, ale proto, že mu nezabírala antibiotika na angínu, umíral doma v horečkách a odmítal jít k doktorovi pro jiné léky, protože přece... proč? Že ano. A Strašilce to přišlo tak na hlavu, že o tom tedy napsala. A i když chtěla počkat a o ničem nemluvit moc brzo... tohle je něco jiného. Takže tedy...

...ano, je to přesně tak, jak to podle toho tweetu vypadá. Ano, Strašilka má známost. Ale ta storka, která se k tomu váže... ach pane bože. Ještě teď to úplně nepobírám.

Na rozloučenou, než se vydám na chatu s bídným, skoro neexistujícím internetem, vám sem hodím pár hlodíků, které vyšly z hlav toho času budoucích maturantů, dnes již z většiny odmaturantů. Posuďte sami, zda se chcete nad článkem bavit nebo plakat. 

Malá "backstory": Těsně před maturitou jsme každou hodinu angličtiny dostali tři maturitní témata, o kterých jsme měli psát na papír všechno, co víme. Zároveň učitelka někoho ústně zkoušela, běžně stihla tak čtyři lidi za hodinu. Úplně poslední hodinu angličtiny přinesla papír, na kterém měla napsaných pár perliček, které se dočetla v našich textech. U některých jsem opravdu umírala smíchy, u jiných pak méně, ale pobavily mě vesměs všechny. Ještě tentýž den jsem tedy na hodině písemné elektronické komunikace, kde už jsme nic nedělali, protože bylo po praktické maturitě, otevřela Word a sepsala pár oněch hlodů. Poslala jsem si je na mail, jenže až do teď jsem je nějak vypustila z hlavy. Tak teď přichází jejich čas.

Mírně opilá vám sem musím napsat, že to, v co jsem nedoufala, se stalo realitou, a já nevím, jak to mám uchopit. 

Což je po maturitě asi normální. 

DDH = diplomovaná dentální hygienistka. 

Fakt jsem si nemyslela, ře mě vezmou, ale tenhle mail mi to definitivně potvrdil.

Víte, pro někoho možná následující řádky budou znít děsně divně, ale to moje rodina vždycky byla a taky vždycky bude, takže by to souhlasilo. Bohužel jsem tuto vlastnost podědila. Jsem si jistá, že jednou budu příšerná matka. Proč? To se můžete dočíst níže.

Nevím, jak začít. Tohle bude patrně to nejtěžší, co kdy napíšu nebo vyslovím. Zatím jsem tu větu nedokázala říct nahlas, protože mi to celé nedochází. Nevěřím tomu, nemůže to být pravda... jenomže je. 

Jakkoli jsem se na tuhle situaci připravovala už několik let, jakkoli jsem se v téhle věci po celou dobu snažila uvažovat racionálně, jakkoli jsme všichni věděli, že to jednou přijde...

Je tomu asi půl roku, co jsem zde uveřejnila poměrně nadšený článek ve stylu hurá, začala jsem s Postcrossingem!