Atraktivnistrasilka | Tragikomický život Strašilčin

 Aneb takhle při pátku malá veselá kulturní vložka a náhled do naší domácnosti.

Zavzpomínala jsem si takhle na dobu, kdy moje matka ještě nebyla single. Doba to byla pěkná, P. měl auto (neměl - auto to bylo služební - ale bylo čím jezdit!), a jeho práce u potravinářské firmy taky měla svoje výhody. Hlavně v podobě velkých slev v Nestlé krámku, ehm. Kolikrát se člověk dostal k něčemu, co se v Česku ještě či vůbec neprodávalo.

Nutno tedy podotknout, že jsem tím jejich vztahem nezískala jen šoféra a zdroj levných, leč neobvyklých sladkostí, ale i jednoho takového nevlastního bratra, dalo by se říct.

Můj nevlastní bratr mi nebyl přítěží. Já pražská, on táborský. Viděli jsme se jen na letních, a když se zadařilo, tak i na zimních dovolených. To jsou dva týdny v roce. Jak by to tak mé o deset let mladší já řeklo, přežitelné. Rozhodně přežitelné.

Jenže když mi bylo osm, svého nevlastního bratra jsem ještě neznala. Naštěstí.

 Je to oficiální, no. Moji prarodiče seznali, že už začínám být divná.

Už několik let to s babičkou praktikujeme tak, že si řekneme co bychom chtěly, a koupíme si to.
V mém případě jde většinou o hadry, v babiččině případě o knihy. S knihama to máte lehký, řekneme název a autora. S oblečením je to horší.

Život Pražáka, aneb tady to máte vlastně hrozně lehký. Babička mě nějakou dobu před Vánoci čapne, a jedem do centra. Nejčastěji na Václavák, kde jsou takové ty obyčejné obchody s oblečením, jako je New Yorker, céáčko, háemko, a tak podobně. Cestou si většinou projdeme trhy, babička si dá svařák, já mrznu, svět je prostě fajn.

Letos to ale byla jiná sranda.

Je asi tak čtyřiadvacet hodin předtím, než mě začnou přepadat záchvaty paniky (důvod1 a důvod2). A dokud jsem ještě schopná dejchat, koukat a dělat si z toho srandu, proč toho nevyužít, že? Ostatně, kdo ví, jak budu vypadat zítra.