08/1998 - 27/01/2015

 Aneb takhle při pátku malá veselá kulturní vložka a náhled do naší domácnosti.

  ... a nebo můj spolužák...

Jestli nemáte zájem číst moje povzdechy, tak snad ani radši nečtěte dál. Tohle je totiž jeden velký povzdech.

Zavzpomínala jsem si takhle na dobu, kdy moje matka ještě nebyla single. Doba to byla pěkná, P. měl auto (neměl - auto to bylo služební - ale bylo čím jezdit!), a jeho práce u potravinářské firmy taky měla svoje výhody. Hlavně v podobě velkých slev v Nestlé krámku, ehm. Kolikrát se člověk dostal k něčemu, co se v Česku ještě či vůbec neprodávalo.

Nutno tedy podotknout, že jsem tím jejich vztahem nezískala jen šoféra a zdroj levných, leč neobvyklých sladkostí, ale i jednoho takového nevlastního bratra, dalo by se říct.

Můj nevlastní bratr mi nebyl přítěží. Já pražská, on táborský. Viděli jsme se jen na letních, a když se zadařilo, tak i na zimních dovolených. To jsou dva týdny v roce. Jak by to tak mé o deset let mladší já řeklo, přežitelné. Rozhodně přežitelné.

Jenže když mi bylo osm, svého nevlastního bratra jsem ještě neznala. Naštěstí.

 Smůla. Článek se smazal.

 Je to oficiální, no. Moji prarodiče seznali, že už začínám být divná.

Než se člověk naděje, tak jsou tady zase Vánoce. Já osobně tomu "období čekání a vánočních nálad" říkám spíše mnoho povyku pro nic, nebo taky šaškárny k ničemu, nakonec se to všechno sežere, moc práce k ničemu, a tak dále a tak dále...

Upozrnění pro slabší povahy: V tomto článku se po rozkliku jednoho z odkazu nachází fotografie, kde je vidět jedno moje oko, obočí a nějaký zbytky. Za případné srdeční či mozkové příhody neručím.

Už několik let to s babičkou praktikujeme tak, že si řekneme co bychom chtěly, a koupíme si to.
V mém případě jde většinou o hadry, v babiččině případě o knihy. S knihama to máte lehký, řekneme název a autora. S oblečením je to horší.

Život Pražáka, aneb tady to máte vlastně hrozně lehký. Babička mě nějakou dobu před Vánoci čapne, a jedem do centra. Nejčastěji na Václavák, kde jsou takové ty obyčejné obchody s oblečením, jako je New Yorker, céáčko, háemko, a tak podobně. Cestou si většinou projdeme trhy, babička si dá svařák, já mrznu, svět je prostě fajn.

Letos to ale byla jiná sranda.

 Ač je to k neuvěření, i já mám jakýsi finanční příjem. Nepravdielný, nízký, ale mám.

Je asi tak čtyřiadvacet hodin předtím, než mě začnou přepadat záchvaty paniky (důvod1 a důvod2). A dokud jsem ještě schopná dejchat, koukat a dělat si z toho srandu, proč toho nevyužít, že? Ostatně, kdo ví, jak budu vypadat zítra.