Nemoc - ideální k psaní článků, fakt. Už dlouho mi nebylo takhle blbě. A abych na to nemusela myslet, tak si do klávesnice namlátím pár řádků. A rovnou si vyleju srdce.

On totiž odložil svůj důchod. Kvůli mně! Kvůli mně nikdo ani o pět minut ráno dřív nevstane... a on odložil svůj důchod. Kvůli mně! Aby mě mohl naučit řídit!

Já vim. Je hodně vidět, že mám prázdniny, co?

Protože jarní prázdniny = moc času.

Moc času = moc článků.

Ale tenhle je o Lasičkovi. Takže to je pro dobro lidstva.

Mám svýho pošťáka.

Mám volno, jsem hyperaktivní a roztěkaná, prokrastinuji... blbnu. Včera jsem cestou z předsíně narazila do dveří od koupelny, které byly otevřené a já to nezaznamenala. Jako, říkala jsem si, že jdu do nějaké moc velké tmy, jako i na to, že byl večer. Ale nijak jsem se nevzrušovala... a bum. Můžu vám říct, že to byla docela rána, jak jsem zcela logicky nečekala žádnou překážku v cestě.

Což ale s podstatou článku nikterak nesouvisí.

Vzpomněla jsem si na jednu takovou věc, kterou jsem nedávno řešila se svými spolužáky a o které bych se tady, s dovolením, rozepsala. Možná se vás taky pak zeptám, co si o tom myslíte. Zase jednou, zase jednou...

V mém životě je opět nějak veselo.

Nebudu nic prodlužovat.

Naše škola je fakt zvláštní vzdělávací ústav. To vám povím.

Já a zajíci (králíci). Zakopali jsme válečnou sekeru.

Já teda neřídím. Ale to je jenom otázka času.

Úchylačiny tady ode mě asi nikdo nečekal. Já, takové hodné a spořádané děvče s poetickým jménem, no proč bych to dělala. Jenže jsem prostě nemohla jinak. Nemohla a nemohla.

Ležím doma v posteli, ale nic moc sexy na tom teda není, omlouvám se (kamarád byl z toho trochu zklamaný). Jsem nemocná a unudlaná, celou noc jsem byla vzhůru a v půl šesté ráno mě z polospánku vytrhla houkající siréna. Byla jsem přesvědčená, že se něco děje, třeba že reálně hrozí jaderný útok, ale to proto, že mi teď mozek plave v nudlový polívce a neví, co si sám myslí. Ale ne, to "jen" ve Zvoli hořela lakovna a bouchly nějaké tlakové lahve. Museli tam povolat hasiče mimo jiné z Krče, takže proto byl ten poplach slyšet až tady. Jak mě vyděsili, pacholci.