Atraktivnistrasilka | Tragikomický život Strašilčin

Úchylačiny tady ode mě asi nikdo nečekal. Já, takové hodné a spořádané děvče s poetickým jménem, no proč bych to dělala. Jenže jsem prostě nemohla jinak. Nemohla a nemohla.

V Praze jsem se narodila, žiju tu celý svůj život a v podstatě nikde jinde se nevyskytuji, nepočítám-li prázdninové či školní výlety. Každý tak mylně předpokládá, že se v hlavním městě vyznám, všude trefím a v hlavě mám jízdní řády všech autobusů, tramvají a metra. Jaké je pak překvapení mých mimopražských spolužáků, když se přiznám, že u mě nejezdí žádné tramvaje a ani metro. Protože tramvaje přeci v Praze jezdí, tak jak je možný, že tu žádnou nemám? Jako sakra!

Článek o tom, jak neběhám za klukama, mám hrůzu z ušáků, hraju si na mastičkářku a dalších věcech, které si nezaslouží samostatné články.

 Aneb takhle při pátku malá veselá kulturní vložka a náhled do naší domácnosti.

Zavzpomínala jsem si takhle na dobu, kdy moje matka ještě nebyla single. Doba to byla pěkná, P. měl auto (neměl - auto to bylo služební - ale bylo čím jezdit!), a jeho práce u potravinářské firmy taky měla svoje výhody. Hlavně v podobě velkých slev v Nestlé krámku, ehm. Kolikrát se člověk dostal k něčemu, co se v Česku ještě či vůbec neprodávalo.

Nutno tedy podotknout, že jsem tím jejich vztahem nezískala jen šoféra a zdroj levných, leč neobvyklých sladkostí, ale i jednoho takového nevlastního bratra, dalo by se říct.

Můj nevlastní bratr mi nebyl přítěží. Já pražská, on táborský. Viděli jsme se jen na letních, a když se zadařilo, tak i na zimních dovolených. To jsou dva týdny v roce. Jak by to tak mé o deset let mladší já řeklo, přežitelné. Rozhodně přežitelné.

Jenže když mi bylo osm, svého nevlastního bratra jsem ještě neznala. Naštěstí.