Já teda neřídím. Ale to je jenom otázka času.

Úchylačiny tady ode mě asi nikdo nečekal. Já, takové hodné a spořádané děvče s poetickým jménem, no proč bych to dělala. Jenže jsem prostě nemohla jinak. Nemohla a nemohla.

Ležím doma v posteli, ale nic moc sexy na tom teda není, omlouvám se (kamarád byl z toho trochu zklamaný). Jsem nemocná a unudlaná, celou noc jsem byla vzhůru a v půl šesté ráno mě z polospánku vytrhla houkající siréna. Byla jsem přesvědčená, že se něco děje, třeba že reálně hrozí jaderný útok, ale to proto, že mi teď mozek plave v nudlový polívce a neví, co si sám myslí. Ale ne, to "jen" ve Zvoli hořela lakovna a bouchly nějaké tlakové lahve. Museli tam povolat hasiče mimo jiné z Krče, takže proto byl ten poplach slyšet až tady. Jak mě vyděsili, pacholci.

V Praze jsem se narodila, žiju tu celý svůj život a v podstatě nikde jinde se nevyskytuji, nepočítám-li prázdninové či školní výlety. Každý tak mylně předpokládá, že se v hlavním městě vyznám, všude trefím a v hlavě mám jízdní řády všech autobusů, tramvají a metra. Jaké je pak překvapení mých mimopražských spolužáků, když se přiznám, že u mě nejezdí žádné tramvaje a ani metro. Protože tramvaje přeci v Praze jezdí, tak jak je možný, že tu žádnou nemám? Jako sakra!

Stalo se něco nevídaného! Něco, co jsem nikdy nezažila a patrně už ani nikdy nezažiju. Ale stalo se to a já vám garantuju, že jsem momentálně nejvíc happy Strašilka na celým světě, juhuhuhu!

Článek o tom, jak neběhám za klukama, mám hrůzu z ušáků, hraju si na mastičkářku a dalších věcech, které si nezaslouží samostatné články.

08/1998 - 27/01/2015

 Aneb takhle při pátku malá veselá kulturní vložka a náhled do naší domácnosti.

  ... a nebo můj spolužák...

Jestli nemáte zájem číst moje povzdechy, tak snad ani radši nečtěte dál. Tohle je totiž jeden velký povzdech.

Zavzpomínala jsem si takhle na dobu, kdy moje matka ještě nebyla single. Doba to byla pěkná, P. měl auto (neměl - auto to bylo služební - ale bylo čím jezdit!), a jeho práce u potravinářské firmy taky měla svoje výhody. Hlavně v podobě velkých slev v Nestlé krámku, ehm. Kolikrát se člověk dostal k něčemu, co se v Česku ještě či vůbec neprodávalo.

Nutno tedy podotknout, že jsem tím jejich vztahem nezískala jen šoféra a zdroj levných, leč neobvyklých sladkostí, ale i jednoho takového nevlastního bratra, dalo by se říct.

Můj nevlastní bratr mi nebyl přítěží. Já pražská, on táborský. Viděli jsme se jen na letních, a když se zadařilo, tak i na zimních dovolených. To jsou dva týdny v roce. Jak by to tak mé o deset let mladší já řeklo, přežitelné. Rozhodně přežitelné.

Jenže když mi bylo osm, svého nevlastního bratra jsem ještě neznala. Naštěstí.